Děčíňačka v ŽBL

Děčínská rodačka Eliška Štěbetáková, vnučka hráče Jaroslava Chaloupky, který s týmem BK Děčín postoupil v roce 1974 do 1. ligy, nastoupila ve středu 28. 9. za Trutnov ke svému prvnímu utkání v nejvyšší soutěži žen. Na své basketbalové cestě tak dosáhla další vysoké mety poté, co se stala v létě členkou reprezentačního družstva žen do 18 let.

Eliško, popsala bys nám prosím své basketbalové začátky v Děčíně?

Na úplném začátku jsem chodila jen do školního kroužku na ZŠ Na Stráni, ale jelikož mě to bavilo a chtěla jsem pokračovat i v nějaké soutěži a nejen ve škole, začala jsem trénovat s kluky. Potom přišel pan Kroutil s tím, že založí v Děčíně dívčí basket. Obrátil se na mamku, jestli by mu s tím nepomáhala a mamka kývla. Po roce si našel náhradu za sebe pana Fujeru a ten s námi vydržel 4 skvělé roky. Myslím, že i když jsme nebyly s holkami na nějakém basketbalovém vrcholu (hrály jsme oblastní přebor), tak jsme byly skvělá parta, pomáhaly jsme si jak na hřišti tak mimo něj.

Tvůj první zážitek, který se Ti vybaví v souvislosti s děčínskou halou.

Nikdy nezapomenu na jeden den. Myslím, že to bylo v roce 2012. Hrály jsme proti Liberci (to byl v tu dobu těžký soupeř, utkání s ním byla vždy velmi vyrovnaná) a v koncovce jsme vyhrály. Bylo to naše první vítězné utkání v sezóně a všichni jsme měly ohromnou radost. Na konci utkání když vypršel čas, se ke mně rozeběhla jedna ze spoluhráček skočila na mě a oslavovaly jsme :D.

Jak se Ti líbil reprezentační dres a jak jsi prožívala ME?

Z reprezentačního dresu jsem byla nadšena! Hrozně moc se mi líbil! Komu by se nelíbilo mít na prsou vlajku své země a mít šanci ji reprezentovat.

Když jsme jeli autobusem z Mikulova do Šoproně, tak jsem si pomalu začala uvědomovat, kam to vlastně jedu. Nějak jsem tomu nemohla uvěřit a když jsme jeli na první zápas, tak jsem se hrozně bála :D, ale jak se začnete rozcvičovat a trochu se zapotíte, tak už to vůbec nevnímáte. Navíc mě přijeli podpořit rodiče se sestrou, takže jsem měla s sebou podporu.

Mohla bys popsat jeden silný moment z ME?

V utkání s Nizozemskem jsme od začátku prohrávaly (podle mého to byl nejlepší výkon Nizozemek za celý turnaj), ale ke konci nám padlo pár důležitých košů a hlavně koš Terky Vitulové, který nás poslal do 1 bodového vedení, a Nizozemky už nestihly dorovnat. Na lavičce jsme si málem umačkaly ruce, jak jsme to prožívaly.:D A když zahoukal klakson, že je konec zápasu, všechny jsme strašně křičely štěstím a užívaly si to, jak jen to šlo. Byl to zápas o udržení se ve skupině A pro příští rok, takže nám šlo o vše.

Jaké to bylo přestěhovat se kvůli sportu do Trutnova?

Já jsem člověk, co rád poznává nové věci, takže jsem to brala jako začátek dobrodružství. Moji rodiče a hlavně mamka to tak ovšem vůbec nebrali :D. Do teď si pamatuji tu větu, co mi řekla, když jsem odcházela „srdce trenérky jásá, ale srdce matky pláče“. Bylo mi 14 let. Všichni mi to ale moc přáli a podporovali mě v tom, co mě bavilo a stále baví. V Trutnově jsem se zabydlela dobře a holky tu jsou strašně moc fajn, takže si nemůžu stěžovat.

Zůstáváš stále v kontaktu s děčínským basketbalem (máš tu kamarádky, chodíš na utkání A-týmu)?

V kontaktu určitě zůstávám. Pokaždé když chlapi hrají, tak když mám čas, dívám se, a když nemám, což je častěji, volám mamce, aby mi vše převyprávěla. Mám k Děčínu velké citové pouto, takže se snažím zjistit co nejvíc informací. Se spoluhráčkami se vídám, jak to jde. Bohužel domů jezdím párkrát do roka a letos jsem tam nebyla skoro vůbec, kvůli reprezentačním srazům. Holky ale vědí o mém časovém vytížení a pár z nich se na mě i jelo jako překvapení podívat do Ústí, kde jsme měly přípravné zápasy s Němkami.

Eliško, děkujeme za rozhovor a přejeme Ti hodně štěstí.