Představujeme trenéra: Jan Skokan

Setkání s Honzou Skokanem proběhlo v jedné děčínské restauraci nad dobrým pivem. O stoprocentní přípravu se postaral a rozhovor vedl Petr Ďurana, do emocí a do smíchu Honzu dostali Jakub Důra a Robert Landa.

Honzovo zajímavé vyprávění a vzpomínky (autorem důvtipně rozdělené do formátu utkání) si můžete přečíst níže.

Honzovi děkuji za jeho čas a vstřícnost a přeji mu ještě několik prodloužení jeho utkání se životem.

1. čtvrtina: Mládí a hráčská kariéra v Pardubicích

Honzo, jaké bylo tvoje mládí a jak ses vůbec dostal k basketbalu?

Moji rodiče byli Pardubičáci, ale v rámci osidlování pohraniční se přestěhovali do Chrastavy u Liberce. A v Liberci jsem se také narodil. Po šesti letech se rodiče vrátili zpět do Pardubic - babička nenašla vztah ke chrastavskému kostelu a s rodinou se toužila vrátit domů. V severních Čechách jsem získal ohromný fyzický fond, který byl klíčový pro moji kariéru.

Celé dny, celý rok jsme trávili venku. Mezi 8. - 9. třídou jsem začal chodit na kroužek košíkové, kam chodili i dva spolužáci, kteří hráli basketbal v klubu Rudá hvězda Pardubice a řekli mi “hele pojď s námi trénovat“.

V té době byl pardubický basketbalový klub po hokeji top a díky tomu, že byl posléze klubem Ministerstva vnitra, tak začínal mít vysoké ambice a dokázal si získat zájem hráčů.

Začal jsem tedy hrát v dorostu na úrovni krajských soutěží. Zúčastňovali jsme se i velikonočních turnajů (něco jakou je dnes Easter Cup v Klatovech, Ostravě atd.) a myslím si, že jsme v té úrovni nebyli nejhorší tým - tři z nás se dostali do prvoligového družstva Rudé hvězdy (já, Sýkora a Kasal).

Když Rudá hvězda Pardubice získala nejvyšší soutěž (1969), tak se snažila vtáhnout mladé hráče a jedním z nich jsem byl já.

Jaký byl tvůj další osud v Rudé hvězdě Pardubice po mládežnických kategoriích?

Ukončil jsem průmyslovku v Chrudimi a přihlásil se na ČVUT, obor strojírenství. Protože jsem ale nebyl gymnazista, tak jsem nezvládl matiku a po prvním semestru jsem na vysoké škole skončil. Nastoupil jsem pak na rok na základní vojenskou službu a měl jsem to štěstí, že to bylo právě do pardubické Rudé hvězdy, která měla vojenský basketbalový tým.

V té době totiž existovaly dva kluby, kde mohli hráči být: buď v Dukle Olomouc, nebo v Rudé hvězdě. Do Pardubic v té době mířili skvělí hráči - Kamil Brabenec, Milan Voračka a mnozí další. Já byl průměrný hráč a pohyboval jsem se mezi áčkem a béčkem. Uniformu jsem nosil výjimečně, byl jsem prakticky doma. Byly to začátky profesionálního basketu v Čechách. Oba vojenské kluby draftovaly rekruty do svých týmů, nabízely jim výhody.

Po skončení základní vojenské služby jsem dál hrál basket a pracoval jako konstruktér, rozkresloval jsem detaily ocelových konstrukcí. Na vysílači Buková hora jsem kreslil horní ochoz (tzv. „hokejky“), který jsem mimochodem nakreslil o 50 cm kratší, takže to nakonec museli navařovat. Ještě jsem měl jeden podobný „zářez“. Projektoval se spojovací tunel mezi restaurací a sportovní halou v Heřmanově Městci a já jsem dělal sloupy a ty jsem opět o něco zkrátil. To ukázalo, že se na konstruktéra nehodím a tedy se tak asi ani neuživím (úsměv). Co se týká hraní basketbalu, vycházeli mi v zaměstnání vstříc.

V roce 1973 bylo v Rudé hvězdě Pardubice zřízeno středisko vrcholového sportu a já jsem byl přijat jako sportovní instruktor, tzv. „forťák“ („na furt“), protože v té době nemohli být hráči oficiálně profesionálové. Byla mi přidělena hodnost, bral jsem plat, ale byl jsem v civilu.

Jaký jsi byl jako hráč a přišel jsi v té době do styku s děčínským basketbalem?

Postupně jsem jako hráč rostl, mou nejsilnější stránkou byla obrana (podkladem byla výborná kondice z dětství) a houževnatost. Byl jsem podobný typ jako tady Kuba Důra, takový dravec s ohromnou fyzičkou. Ale také trémista. Nedovedl jsem vše převést do zápasu.

V sezoně 1974/1975 jsme hráli v Děčíně proti místní Lokomotivě, která v tom roce hrála svoji první sezónu v lize, a vyhráli jsme vysoko 74:128. To byl můj první kontakt s basketbalovým Děčínem. Později mi jako hráči pan Ulf Czastka z děčínského klubu nabídl angažmá, které jsem ale odmítl, protože jsem chtěl pokračovat v Pardubicích jako asistent trenéra.

A ještě později jsem již jako trenér pardubického týmu pravidelně do Děčína jezdil na turnaj „Děčínská kotva“. A když byl po zápase čas, tak jsem družstvo „hnal“ na Pravčickou bránu.

Já si dokonce myslím, že tady začalo takové to moje souznění s romantickou krajinou Děčínska.

2. čtvrtina: Asistentem a hlavním trenérem v Pardubicích

V letech 1977-80 jsi v pardubickém týmu působil jako hrající asistent, posléze ses tomu 4 roky věnoval již na plný úvazek. Dovoluji si volně citovat z pardubického webu:

Razantní trenér nové basketbalové generace patřil spíše k průměrným hráčům Rudé hvězdy, ale zkušené oko hlavního trenéra Buluška brzy postřehlo, že by právě on mohl být jeho důstojným nástupcem. Počínaje poslední pardubickou druholigovou sezónou 1977/78 dostával v roli hrajícího asistenta stále více příležitostí k seberealizaci u týmu a postupně přebíral iniciativu při vedení tréninků. Jeho náročnost a nekompromisní přístup se náramně hodily při práci se stále novými a novými vojáky, kteří do Pardubic rukovali ve stále větším počtu a kvalitě. Všechny pardubické úspěchy po roce 1977, včetně mistrovského titulu v sezóně 1983/84, je tedy jednoznačně možné považovat za úspěchy tandemu, nikoli práce jednotlivce.

Jak ses tedy k funkci asistenta trenéra dostal?

V roce 1980 měla Rudá hvězda „volná“ místa na studium trenérství na FTVS UK v Praze pro prvoligové hráče bez přijímacích zkoušek. Ale já jsem si řekl, že protekci nechci a přihlásil jsem se na studium metodika, kde jsem ale musel dělat klasické přijímací zkoušky (gymnastika, plavání) jako na běžné denní studium. Zvládl jsem přijímačky jako „deňáci“ - čehož si vážím. Během studia jsem porážel všechny studenty denního studia v bězích v atletice, v lyžování apod. To odpovídalo výborné kondici, kterou jsem měl a jako basketbalový hráč rozvinul. Ale pak to „odnesli“ moji hráči (úsměv).

1. TIMEOUT: Honza se zamyslí a řekne: „Já byl hroznej „mistr“ (úsměv). Ale všechny diplomy jsem vyházel. Jsou na nic. Nechci být za nic glorifikován, to všechno hráči. Jen jsem je musel srovnat.“

Studium metodiky obsahovalo i prvky psychologie?

Spíš jako jsme poznali principy fyziologie, základy biochemie, zatěžování do laktátů atd., to bylo to hlavní.

Jak jsi zvolil svůj trenérský model - tvrdost, nekompromisnost, přístup k hráčům?

Ne, to slovo „tvrdost“ je špatný, nekompromisnost také ne. Na vysoké škole jsem měl kamaráda, jmenoval se Pavel Beránek, který byl hokejista a jezdil se mnou z Pardubic. A spolu jsme si říkali, že přístup k hráčům by měl být dynamičtější. Můj přístup odpovídal mé mentalitě, mému neklidnému duchu. Ta mentalita se nakonec projevovala v průběhu celého mého basketbalového působení. V podstatě: jak jsem hrál, tak jsem i trénoval - ďábel, blázen, náročný. Bylo to dáno také tím že, pardubická Rudá hvězda byla v podstatě vojenský útvar a tam se očekávala absolutní poslušnost.

Bylo ale zajímavé, že jsem musel jako hráč trénovat a současně jsem si musel jako asistent vydobýt pozici. Hráči, kteří přicházeli na vojnu a byli i reprezentanti, převyšovali mě hráčsky i osobnostně a já jsem je musel jakoby „ukočírovat“. Ale asi to bylo nějakou formou osobního přístupu, všechno co dělali oni (zejména kondičně) jsem dělal i já. Myslím, že díky škole, ve které jsem byl dobrý, jsem si získával renomé právě v období, kde se ze mě z asistenta stával hlavní trenér. A to byly někdy srandy. Já jsem je třeba vzal na pardubickém závodišti a prohnal je přes některé překážky - přes Malý Hadí příkop. A když to nepřeskočili, tak spadli do vody. Každý rok jezdili všichni hráči povinně na běžky, při sjezdech praskaly lyže.

Jako hráč či asistent jsi měl nějaké zkušenosti s mezinárodní basketbalovou scénou?

V sezóně 1982/83 jsme skončili v lize na 2. místě. Díky tomu jsme mohli tu následující hrát evropský pohár (PVP). To byla první evropská zkušenost, kdy v době socialismu jsme mohli hrát pohárové soutěže. To samé bylo po sezóně 1983/84, kterou jsme vyhráli a hráli jsme pak PMEZ.

V PVP jsme hráli s takovými kluby, jako byl Real Madrid, Scavolini Pesaro, Panathinaikos Atény apod. To nás na jednu stranu ohromně zvedlo, na druhou nás to srazilo, protože jsme dostávali ohromné „rychty“. V PVP jsme postoupili z 1. kola přes Portugalce CA Queluz Pioneer Lisabon asi i díky tomu, že jsme v Pardubicích přestavovali halu a hráli jsme v náhradní hale ve Žďáru nad Sázavou, kam soupeř netrefil z dálnice a dorazili tak na utkání pozdě. Porazili jsme ho vysoko 122:76 a u nich prohráli „jen“ o 27 bodů a mohli tak odehrát další utkání s evropskými týmy.

A tvoje působení v Pardubicích v sezónách 1984/85-1989/90 jako hlavní trenér?

Moje působení v Pardubicích ve funkci hlavního trenéra je trochu přeceňováno. Měl jsem v té době v týmu takové vynikající hráče, jako byl Kropilák, Kristiník a další. Měl jsem nejlepší hráče, kteří radši šli do Rudé hvězdy (spadající pod Ministerstvo vnitra) než do Dukly Olomouc (patřila pod Ministerstvo obrany), protože v Pardubicích byl v té době lepší vojna i z hlediska toho, že hráči nemuseli spát v kasárnách, měli hodně opušťáky apod.

A i díky tomu, že jsme měli lepší umístění v soutěži než Dukla, jsme si mohli hráče přednostně vybírat. Každoročně totiž docházelo k výběrovým, dnes by se řeklo, „draftům“ kdy si zástupci obou klubů vybírali hráče, kteří v tom roce šli na vojnu. No, občas to byly velké boje a zákulisní informace byly hodně důležité. Čím klub získal lepší hráče, tím pak měl v nadcházející sezóně větší šanci na úspěch.

Jako trenér jsem měl hlavní úkol vychovávat hráče pro národní výběr a za to jsem byl i hodnocen. I když hráči, kteří k nám přicházeli na vojnu po absolvování vysoké školy, byli výborní, musel jsem je zformovat do týmu. Hráči ve věku cca 27 let a starší byli ale podle mých nadřízených na Ministerstvu vnitra v Praze (mimochodem, jejich oblíbená slova, která rád používám i já směrem k hráčům našeho současného Áčka, byla „nevzpomínáme si, kdy jste naposled vyhráli.“ - s úsměvem) již z hlediska reprezentace neperspektivní. A i když to byl pro tým potřebný hráč, musel jsem se s nimi rozloučit. Bohužel tak můj tým z těchto důvodů opustili po sezóně 1984/85 i výborní hráči Kurka a Rous, s kterými jsem se pak potkal v Děčíně.

Na konci mého šestiletého působení jsem zjišťoval, že v podstatě ztrácím takový ten drajv, že to již není ono. Tak jsem si říkal, že musím někoho nabídnout jako trenéra a sám skončit s hrdostí, že jsem si vychoval nástupce. Tak jsem řekl, že bych chtěl, aby tým trénoval můj asistent Jaroslav Kantůrek.

Po skončení tvého působení u pardubického Á-týmu jsi pak dělal co?

Dva roky (1990/91-91/92) jsem působil u pardubické mládeže. Trénoval jsem vynikající dorost, výborné kluky, kteří se pak dostali do Áčka, např. Marián Přibyl. Hráli jsme na úrovní extraligy a hodně jsme jezdili na turnaje do ciziny.

Tvůj nástupce se u prvního týmu moc neosvědčil, proto ses do funkce hlavního trenéra opět vrátil, což hodnotí opět pardubický web takto:

Jan Skokan se poté ještě na rok k prvnímu týmu vrátil, ale po neúspěchu v konkurzu odešel v roce 1994 o svých nesporných trenérských kvalitách přesvědčovat do Děčína.

I to je zajisté důkazem jeho nesporných trenérských kvalit, i když mnozí odborníci i příznivci basketbalu měli k jeho impulzivnímu jednání na lavičce výrazné námitky. Na sklonku svého trenérského působení v Pardubicích se Jan Skokan nebál zařadit do prvoligového týmu nové mladé tváře a položil základy skvělého kolektivu, který ideálně zkoučoval nově vytvořený tandem Václav Jalovecký, Jan Faltýnek.

Klub po sezóně vyhlásil konkurzní řízení na trenéra. Ve výběrové komisi byli i tři moji bývalí hráči. Já nezvládl situaci - to, že o mně budou rozhodovat - „zápasově“ jsem vybouchl. Chtěli slyšet koncepci a já byl v emocích. Takže mne vymleli a nastoupil za mě Jalovecký a Faltýnek. Díky svému chování jsem si do Pardubic definitivně uzavřel cestu.

3. čtvrtina: Trenér děčínského Áčka, šéftrenér mládeže a také rozhodčí

Jak ses dostal do Děčína a do funkce hlavního trenéra?

Po skončení mého působení u pardubického Áčka, jsem na jaře 1994 dostal nabídku od pana Vondřičky ze Strakonic (na kterou jsem mu v podstatě tenkrát kývl), že bych mohl od září učit na ZŠ ve Volenicích na Šumavě a trénovat chlapce ve Strakonicích. V Kraselově u Strakonic jsme totiž měli ze strany rodiny mé první ženy chalupu, na kterou jsem každoročně od svých 23 let jezdil na dovolenou.

Mezitím se ale v dubnu ozval Michal Ježdík, že klub Děčín shání profesionálního trenéra. Děčínský klub se totiž rozhodl, že se zprofesionalizuje a angažovali na tuto věc právě Ježdíka.

To byla absolutní změna, že najednou místo toho abych byl tím učitelem (já jsem se na to hrozně těšil, že budu jezdit z domova do školy - v létě na kole a v zimě na lyžích) jsem v květnu přijel do Děčína a začal trénovat.

Místo krásné Šumavy, kam jsem rád jezdíval, jsem se ocitl v tomto nádherném kraji. Já jsem první dva měsíce nedělal nic jiného, než jsem chodil po těch stezkách, po Českém Švýcarsku a říkal jsem si, že tento drsný kraj je úplně top, přesně pro mě. A to procházení pěšky nebo na kole mi zůstalo dodnes.

Jaké byly tvoje začátky u děčínského týmu a celé sedmileté (1994-2001) působení?

Hodně mi vadilo to, že jsem musel hned na začátku „vyhodit“ některé velmi dobré, zkušené hráče, kteří se v minulosti zasloužili o děčínský basket. Na prvním tréninku bylo asi třicet hráčů a já musel tým zúžit. Musel jsem rozhodnout v ten moment, s výhledem do budoucna a v kombinaci se zapojením prvních profesionálních hráčů (přišli Janouch, Zálužanský, Formánek).

Nemyslím si, že by moje děčínská anabáze byla úplně super, byla spíše ve znamení toho, že družstvo dosahovalo střídavých výsledků. Hlavně jsem se snažil v týmu bez cizinců o zapojení mladých hráčů, to byla moje filosofie. To se podařilo i díky angažování Luboše Bartoně, o kterého byl v té době obrovský zájem (USK a jiné kluby). Právě i jeho „mladá krev“ pomohla k tomu, že jsme v sezóně 1997/98 skončili na 3. místě. Luboš byl fenomén a diváci se na něj chodili dívat. Přinesl dynamičnost, drzost - uvolnil hru týmu, zkušení borci ji drželi v kritických momentech. Myslím si, že náš klub i díky němu získal renomé, že rodiče mladých hráčů se je k nám do týmu nebáli dávat.

Jaký jsi byl tady v Děčíně trenér?

Jako trenér jsem byl ostrej, hrozně moc. V té době to ale byla norma. Já jsem je hnal, já jsem je hrozně honil, já jsem je tlačil (úsměv). Kratochvíle v přípravě Áčka byl např. výběh na Kvádrberk, Belvedér a zpátky apod.

Celou mou kariéru se podle mého táhne, že jsem byl „hroznej prcan“. Přál jsem si a někdy to i noviny tak psaly, abych byl jako šestý hráč na hřišti, který pomůže k vítězství.

Bronzový tým ze sezóny 1997/98: horní řada zleva: Modr, Hanák, Bašta, Formánek, Hrubý, Herink, Geršl, dolní řada zleva: Kurka, Randýsek, Zalužanský, Janouch, Bartoň, Pražák, Bejček, Skokan

Proč jsi u hlavního týmu skončil? Podle dobového tisku jsi měl stále dobré výsledky.

Ke konci mého sedmiletého působení u Á-týmu jsem již viděl, že jsem u družstva dlouho, že již nemám ten správný drajv a že by tým potřeboval oživení. Že by bylo dobré ho někomu předat. Na začátku mého působení jsem měl vynikajícího asistenta Josefa Kurku (on stál i za mým příchodem do Děčína), ale ke konci se mi zdálo, že malinko ztrácíme, proto klub angažoval jako asistenta Jana Šedivého, který pak po mně, poté co mi klub v dubnu 2001 již neprodloužil smlouvu, pokračoval ve vedení týmu, později se Zdeňkem Hummelem.

Vedle děčínského Áčka jsi působil i u reprezentačních týmů ČR?

V době, kdy jsem působil jako hlavní trenér v Děčíně, jsem dostával příležitosti i u mládežnických reprezentací. Např. u týmu U15 trenéra Postráneckého, v roce 2000 jsem vedl kadety, působil jsem i u U16, asistoval trenéru Ulrychovi u U18, trenéru Dvořákovi u U20 atd. Přispěl k tomu podle mne i fakt, že jsem v Děčíně dával hodně prostoru mladým hráčům a s některými jsem se pak potkával i v repre.

Moje účast u mužské reprezentace ČR je minimální, v roce 2003 v kvalifikaci na ME jsem byl jedním z asistentů Michala Ježdíka.

Co jsi dělal po skončení tvého působení u děčínského Áčka od dubna 2001?

Dostal jsem nabídky z jiných klubů, dokonce, i díky mému působení u různých reprezentací, z ciziny, z Arabských Emirátů.

2. TIMEOUT: V tento okamžik Honza najednou řekl: „Hoši, smažte to, není to potřeba. Já to mám tady v srdci, to je můj život a ostatní je na hov..!“

Ale děčínský klub se i po mém „propuštění“ ke mně zachoval velice seriózně a nabídl mi placenou (díky v Děčíně fungujícímu ČBF dotovanému středisku mládeže typu A) funkci šéftrenéra mládeže. A protože jsem 20 let strávil jako profesionální trenér, chtěl jsem to vše, co mi basketbal dal, vrátit mládeži. Dostal jsem na starost dvě nejstarší složky mládeže, tenkrát to byly U16 a U18.

Zároveň na ZŠ Školní v Želenicích fungoval projekt sportovních tříd, který rok předtím vedl pan Pražák, a mě bylo vedením školy nabídnuto, abych u tohoto projektu pokračoval. Vyučoval jsem tělocvik, který byl na této škole rozšířen na 5 hodin týdně. V čistě klučičí třídě mě tenkrát „ničili“ např. Lukášové Mařík a Bažant, Tomáš Kobera, a další. Nejvyššího úspěchu jsme dosáhli asi v roce 2007, kdy jsme se v rámci České republiky umístili na 5.-6. místě. Bohužel poté jsme se těchto mistrovství nemohli již zúčastňovat, protože většina hráčů hrála i za mládež v klubu a bralo se to, že jsou to v podstatě profesionálové.

Když tuto moji životní etapu shrnu, přejít z profesionálního trenéra na trenéra mládeže v klubu a zároveň učitele na sportovní třídě bylo to nejlepší, co jsem si mohl přát.

Jaká byla sportovní úroveň tehdejších děčínských mládežnických týmů?

S týmy U15, U16 a U18 jsme hráli na úrovni extralig nebo alespoň o ně bojovali. Nedokázali jsme ale zajistit, aby hráči z dorostu přecházeli do Áčka, dělo se tak jenom sporadicky. Bohužel pod dorostenci, kteří byli výkonnostně na úrovni, scházela širší základna, na to jsme posléze doplatili. Nebyla návaznost a v dalších letech Děčín neměl některé kategorie.

Zajímavé bylo, že po mém konci jako šéftrenéra (sezóna 2012/13) se ti bývalí extraligoví hráči v podstatě na basket vykašlali.

Ale teď mám obrovskou radost, že se bývalí dorostenci opět do klubu vrací a plní mužské týmy v nižších soutěžích. Stejně tak mám radost, že v posledních letech roste naše členská základna a počet trenérů a že jsme v mládežnických kategoriích dohnali kluby, jako např. Roudnice a Ústí. A jsem rád, že to Robert Landa drží pevně v rukou. To je moje taková satisfakce, abych mohl v klidu z basketbalové branže odejít.

Který trenér ti nejvíce pomáhal, a vychoval jsi nějaké své nástupce? Mimochodem, v letech 2008, 2009 jsi získal ocenění Trenér mládeže v anketě Sportovec Děčínska!

Všechny týmy jsem trénoval přes 10 let zejména s Líbou Ulbrichovou, která byla mou nepostradatelnou pravou rukou a zařizovala všechno, co jsme potřebovali (účast na trénincích a zápasech, dopravu apod.).

Nedá se říci, že bych v Děčíně přímo vychovával své trenérské nástupce, spíše jsem dával během svého vedení mládežnických týmů příležitost k seberealizaci svým asistentům nebo jsem jim kryl záda a zaštitoval a pomáhal týmům, které vedli. Chtěl jsem prostě ty mladý tlačit před sebe, protože já jsem pomalu končil. Byli to např. Uhrecký, Fiala, Fujera a později Soukup, Pištěcký atd. Jsem ale moc rád, že klub má v současnosti tolik trenérů. Některým jsem pomohl v začátcích alespoň tím, že jsem jim pomohl získat trenérskou licenci (úsměv).

Extraligový tým U18 v sezóně 2008/09 (poprvé v historii děčínského klubu) vedený trenéry Honzou Skokanem a Libuší Ulbrichovou

Ty jsi několik let působil u basketbalu i jako rozhodčí?

Jako trenér jsem na utkáních dostával poměrně často „téčka“ (technické chyby). Myslel jsem si tenkrát, že rozhodčí jsou obecně vůči trenérům poměrně hodně nechápaví. Tak jsem si řekl, že ukážu, jak bych se já jako rozhodčí choval k trenérům, kteří jsou v zápase přirozeně excitovaní. Že nebudu nikdy dávat technické chyby.

Zajímavé bylo, že když jsem poprvé dělal zkoušky na rozhodčího, tak jsem propadl (protože jsem se neučil). Jakkoliv jsem si myslel, že to jako zasloužilý trenér dostanu zadarmo, tak si naopak ti přezkušující na mně pěkně „smlsli“ (úsměv).

Bohužel po třech letech rozhodcování (2014-2016) jsem si přivodil ruptury v achilovce a jako rozhodčí jsem skončil.

Z této éry mám poznatek, že trenéři obvykle neznají pravidla.

4. čtvrtina: Vypomáhající trenér, učitel, dělník a důchodce

Co jsi dělal po roce 2014, kdy jsi jako šéftrenér skončil?

Děčínskému klubu resp. děčínské mládeži jsem v případě potřeby tréninkově či zápasově vypomáhal.

Na škole v Želenicích jsem kromě tělocviku učil i předměty, jako např. pozemky, rodinná výchova, zeměpis apod. Postupně jsem jako penzista ale snižoval úvazek na minimální míru, až jsem s učitelováním úplně skončil. Na pár měsíců jsem si pak sice zaučiteloval na děčínském gymnáziu, ale to byl s touto profesí opravdu u mě konec. Už jsem tam nebyl rád.

Dva roky jsem se pak věnoval fyzické práci v jedné z místních papírenských továren, kdy jsem si „čistil hlavu“.

Jsem mírný křesťan a o jedné z dovolených jsem dostal nápad, kterým mne inspiroval Luboš Stria, vydat se ve Španělsku na tzv. Svatojakubskou pouť do Santiaga de Compostela. Jak jsi tam na té cestě sám (i když potkáváš poutníky, s kterými se bavíš) a navštěvuješ kostely, přemýšlíš o celém svém životě. A když jsem dorazil do cíle a viděl najednou celé shromáždění, byl to hodně silný okamžik. O duchovnu se ale nedá mluvit, to máš v sobě odmalička, nebo si k tomu musí člověk sám „dojít“.

3. místo děčínského gymnázia ve Středoškolské basketbalové lize v lednu 2011: horní řada zleva: Kadlec, Vít Fiala, Havlíček, Zeman, Suda, Kučera, Skokan, Jiří Fiala, spodní řada zleva: Vilikus, Novotný, Příhoda a Plaček

A co děláš v současné době?

V současnosti jsem spokojený důchodce v obci Víska pod Lesy u České Kamenice, kde mi skáče jelen dvanácterák po zahradě (úsměv). A asi nejvíce mne naplňuje seznamování se s místní krajinou, kde teď žiji, Šluknovského výběžku obecně. Ať pěšky nebo na kole. A hlídání mých malých vnoučat Ondry, Šimona a Julinky. A rád chodím se Zdenou tančit. Na příští rok o prázdninách mám v plánu projet lodí francouzský Canal du Midi a na kolech poznávat krásy oblasti kolem Provence. Stále jsem k dispozici na záskok tréninků, nebo utkání.

Mimochodem, zajímavé je, že nejsem jediný basketbalista, který přišel do Děčína hrát či trénovat a nakonec si tento kraj oblíbil a zakotvil tady. Byli to i např. Kurka, Rous, bratři Raškové, Wolf, Prach, Balík, Soukup, Houška, Landa a další.

Doopravdy tento kraj, když jsem ho porovnal se Šumavou, ke které se rád vracím a budu stále vracet, je tak romantický a drsný, že ani žádné angažmá, které jsem měl, ho nemůže nahradit. A to nemluvím o své Zdeně (úsměv).

Děkujeme mockrát za velmi zajímavý rozhovor!

1. prodloužení: Setkání s bývalými hráči u příležitosti narozenin

Honzo, v neděli 22. prosince navečer tě tvoje žena pod záminkou adventu vylákala do Děčína, ale všechno bylo nakonec úplně jinak. V jedné z děčínských restaurací na tebe již v utajení čekala spousta tvých bývalých hráčů a spolupracovníků, aby ti popřáli všechno nejlepší k narozeninám a zavzpomínali s tebou na uplynulé časy.

Když jsem sem přišel, byl jsem šokovaný, protože najednou si člověk uvědomí, kolik lidí prošlo „jeho rukama“ a potom mně dostala takováto spontánnost, kdy všichni s potleskem provolávali mé jméno. To byla pro mě hodně srdcová záležitost. Tohle jsem opravdu nečekal. Klobouk před těmi, kteří to zorganizovali a před těmi co přišli, protože kluci jsou „rozhozený“ po celé republice a někteří i v cizině.

Když jsem se s nimi bavil, tak se mi hrozně líbilo, že většina dostudovala a mají teď výborné pracovní pozice. Všechny hráče jsem poznal, ale ne vždy jsem je byl schopen zařadit do správných týmů, ale oni mi to připomněli. A připomněli mi i scénky a to byly někdy hrozný věci (smích). Většinou vzpomínají, jak jsem byl na ně ostrej, nekompromisní generál, ale všichni mi říkali, že by neměnili. Nebyl jsem záludnej, všichni dostali stejně – tu jsem někoho nakopal do zadku, tu někoho zpohlavkoval, tu poslal na schody. Vzpomínali např. na příhodu, kdy jsem jel s jejich týmem, u kterého jsem ale jen zaskakoval, autobusem na utkání a v jedné z ostrých zatáček jsem vypadl do uličky. Kluci se mi hrozně chechtali. Před utkání jsem se tedy hráčů zeptal, jakou hrají obranu a oni odpověděli, že osobní zhruba od trojky. Tak jsem jim prý dal presing po celém hřišti a po celý zápas (smích).

Ale já si doopravdy nezasloužím, abych byl nějak glorifikován, protože takových trenérů je moc. Já dostal šanci, že jsem mohl být profesionální hráč, já dostal šanci, že jsem mohl být profesionální trenér a pak mi klub umožnil, abych pokračoval u mládeže. Všechno jsem poctivě odmakal, ale za ty příležitosti jsem vděčný a děkuji hráčům – za tuhle oslavu zvlášť.

Více fotografií ze společného focení je k dispozici zde.

* * *

Z emailové korespondence s Honzou z posledních let:

Honza k problematice vyznačování postů na soupisce týmu U13:

„Ani bych v této kategorii neviděl pozice na hřišti, leda slušný, lajdák, drbal, krokař, tlusťoch, atd."

Honzovo hodnocení nominace na zápas:

„Bereme, kdo může. HSko“

Honzovo hodnocení zápasu:

„Vcelku jsem spokojený, čekal jsem to horší. Důležité bylo, že jsme přešli přes polovinu.“

Oficiální: „Škoda velké absenci tří našich nejvyšších hráčů, protože jinak by bylo utkání vyrovnanější. Navíc břišní nevolnost bratří M. ještě navíc oslabovala náš tým.“ A neoficiální: „P.S.: M.M. ležel na žíněnce nebo se procházel zelený venku, ale v druhém utkání již velmi pomohl. Jeho bratr statečně hrál a svůj výlet zakončil pozvracením se na Kamenické v Děčíně.“

P.S.: Trochu jsem do mamánků zajížděl.“

„Družstvo celkem jde, ale stále jsme o krok(-ky) zpět (nevadí - trénují, docházka ok) HSko P.S.: u lisu je větší klid, ale zasněžená ranní nedělní Plzeň a dvě Plzně v sobotu také dobré.“

Honzovi podpisy:

„P.S.: Se učit, se učit se učit ... honit bičem, bičem, bičem“

„Zdraví Jan z Martiněvsi, též pod penzí z rukou státu.“

„Hezký den HSko alternující trenér prďola.“

"Zdraví zachránce papírenského průmyslu HSko. P.S.: Ta čistá hlava a dobrý pocit s fyzické práce jsou nádherné.“

„Poslední struktura na BK HSko.“

„Hezký den, mazej s dětmi na výlet a k vodě HSko“

„Zdraví Honza - mám se dobře, žiju, tedy jsem HSko. P.S.: Nějak si mě moc ceníte.“

„Emeritní trenér HSko (tzn. vysloužilý, zasloužilý, bývalý, ve výslužbě, čestný tj. i zbaven všech pracovních povinností a práv - pro Roberta a Kubu D.). P.S.: Snažte se a nepřestávejte. P.S.S.:Takovou "sestavu" jsem si vždy přál.“