Příběh BK Děčín - kapitola 1. Slovo úvodem + kapitola 2. Na počátku nebylo slovo…

Slovo úvodem

Sport je zvláštní, specifický fenomén, na který jednoduše nejde jen tak pověsit předem ušitý kabátec z ekonomických, finančních a obchodních učebnic. Skutečnost je taková, že sport poskytuje nejen svým účastníkům, ale i jiným (široké divácké obci), celou škálu emocí: uvolnění i napětí, potěšení i zármutek, zábavu, radost, rozptýlení i drama. Pro své prožitky má sport blízko k „hraní si“, pro svou cílevědomost k práci, pro touhu po zdokonalování blízko k učení. Existence sportu a her, jak dokazuje celý vývoj člověka, je nutnou a potřebnou součástí života!

Sport je starý jako lidstvo samo a doprovází člověka po celou dobu vývoje. Je to divadelní kus, zápletka s otevřeným koncem. Má význačnou společenskou funkci, přenáší z generace na generaci určité obohacující atributy, normy i vzorce chování.

Vždycky je něco za něco. Sport – a v našem konkrétním případě děčínský basket, tak jako všechny basketbalové kluby v zemi, je dotován portfoliem sponzorů a významně městem i krajem. Jim patří poděkování za podporu. Nezpochybnitelné dominantní sportovní postavení našeho klubu v Děčíně, významné postavení přesahující region i dlouhodobé ukotvení v TOP týmech nejvyšší zemské soutěže nespadlo jen tak z nebe. Je podepřeno letitou každodenní drobnou prací. A to vše něco stojí. Jsme tu pro naše „par excellence“ příznivce s kreditem nejlepších z nejlepších, jsme tu pro naše město. Obé jedno jest… Společně propagujeme a vytváříme image města. Basketbalový klub Děčín se stal zavedenou a respektovanou značkou! Na nás všech je, aby tomu tak zůstalo!

Jindřich Strašnov

Na počátku nebylo slovo…

Na počátku byl jistý James Naismith, duchovní a učitel tělocviku na sportovní škole v severoamerickém Springfieldu. Psal se rok 1891 a pan profesor nechal na protilehlých stranách tělocvičny zavěsit (ze skaldu přinesené) dřevěné bedny na broskve, vyčlenil dvě devítičlenná družstva, k tomu míč na fotbal – a nový začátek byl na světě.

O šest let později se počet hráčů snížil na pět, ale větší zajímavostí je, že zmíněné koše visely na zábradlí galerie ve výšce deseti stop, cože je výška, která téměř do puntíku odpovídá té dnešní.

Ony první koše na ovoce pochopitelně nebyly „bezedné“ a tak u nich na žebřících jakoby za trest museli stát, jakoby za trest, dva žáci – nebožáci, kteří vraceli míče do hry.

Měsíc po zapsaném zrození nové hry „basketbal“, v prvním avizovaném školním zápase dvou springfieldských tříd YMCY toho do košů moc nenapadalo. „křešťanští mladí mužové“ zřejmě nechtěli vzbuzovat příliš vášní a tak výsledek – 2:2 – tomu odpovídal.

Přes noc se zrodil fenomén. Nová hra musela mít uvnitř sebe sama nějaký bonus, nějaký třeskavý skrytý emocionální náboj, neboť se horem pádem valila kontinentem jako lavina, jako vlna právě objevené nové zábavy. Basketbalové tsunami válcovalo všechny tradiční sporty.

K tomu, aby se jakákoli hra mohla stát hrou, musí mít nějaká pravidla, Ta první, Naismithova, byla otištěna ve školních novinách Triangl a byla neobyčejně stručná. Měla třináct bodů, z nichž uvádíme ten poslední: „v případě remízy se zápas prodlužuje, dohodnou-li se na tom oba kapitáni“.

Do roku 1895 se hrálo bez desek, první skleněné se objevili již v roce 1910. Zatím co v roce 1947 při své reinkarnaci vyvolali senzaci, téměř o čtyřicet let dříve o ně žádný velký zájem nebyl. Síťky, jako módní novinka na rok 1913 naštěstí zůstaly.

Než byly ve hře speciálně upravené míče (vyrobené v továrně na jízdní kola), hrálo se téměř tři roky míči na fotbal a padalo maximálně třicet bodů. Nebylo to jen vinou míčů. Na koš se házelo až do začátku 30 let 20. století zásadně spodem, od kolen.

Střelba byla a je v basketbale nejsložitější dovedností, protože jakýkoli technický nedostatek se okamžitě projeví v úspěšnosti zakončení. A o úspěšnost jde především. I lidově se říká, že „basket se hraje na koše.“ Technika střelby prošla v relativně krátkém čase dynamickým vývojem – od střelby od prsou, přes jednoruč, až nakonec k jump shotu, střelbě z výskoku tak, jak ji známe dnes.

Nová hra basketball neunikla pozornosti všeobjímající ruky trhu, médií, tedy samotného showbyznysu. Bylo jasné, že je tady nejenom nová zábava, ale i nová, obrovská podnikatelská příležitost. A do hry vstupují peníze. Za sály se musí platit, něco hráčům, něco za energie, v opačném směru putuje částka vybraná za vstupné. Jsme na přelomu 20. století a brána k profesionalizaci basketbalu se otevírá dokořán.

Nikdo zatím netuší, jaké obrovské peníze budou v budoucnosti touto hrou ve hře! V těchto pionýrských dobách, ještě než se stalo samozřejmostí uzavírání individuálních sezónních hráčských smluv, byli hráči, stejně jako brigádníci na plantáže na jeden den, najímáni na jeden zápas.

Kam od svého vzniku došel basketbal ve finančním segmentu, stačí uvést dva příklady. V prvním, v odměňování hráčů je ten skok astronomický – od 15 dolarů za zápas v roce 1896, až k více než 23 miliónovému kontraktu za sezónu (Kobe Bryant 2014/15). Příklad z druhého soudku, v opačném peněžním toku: Michael Jordan, v den, kdy se ocitl na palubovce, dokázal v místě svého působení přinést za jeden jediný zápas do lokálního rozpočtu 16 miliónů dolarů.

* * *