Příběh BK Děčín - kapitola 3. Do Evropy k mýtickému (Vysokému) Mýtu

Do Evropy basket dorazil hned dva roky po svém zrození, to znamená už v roce 1893. Uvádí se, že do Francie, Itálie i Německa ho přivezli námořníci. Asi ano, námořníci přiváželi odjakživa ledacos. Jinde, jako například ve Švýcarsku, byli importéry studenti mezinárodní tělovýchovné školy ze Ženevy. Sportovní „nákaza“ se prostě rozjela do všech koutů a byla již k nezastavení.

O absolutním nepředvídatelném boomu a trvalé popularitě nového sportu svědčí například to, že se někde stal dokonce součástí národní identity, náboženstvím, hráči populárnějšími než slavní filmoví herci, zpěváci i celebrity dohromady. Třímiliónová Litva je toho dnes jasným důkazem…

Hluboká poklona pane Jamesi Naismithe, máme tady na zemi Vaší zásluhou hru, která je jednou z nejrozšířenějších a nejpopulárnějších her světa, hru, které se věnuje více než 250 miliónů aktivních hráčů, hru, kterou také v jednom okamžiku, díky médiím „live,“ sledují miliony lidí…

Zdá se, že basketbal si všude na světě museli zamilovat v první řadě kantoři. K nám do Čech dorazil a byl představen poměrně záhy (1897). Slavnosti školní mládeže reálného gymnázia ve Vysokém Mýtě byly panu učiteli Karáskovi vítanou příležitostí k presentaci ve světě již ukotvené, velmi populární nové hry. Nutno dodat, na rozdíl od Ameriky, pobaltských států a dalších, basketbalu v Čechách pšenka příliš nekvetla. Alespoň ne v začátcích.

Poněkud chladné antré basketbalu do české kotliny bylo však naštěstí po první světové válce vyváženo zcela nečekaně novým restartem zájmu. Začalo to v žižkovské sokolovně v roce 1919, kde bylo sehráno první skutečné utkání. Šest let po první válce, tedy v roce 1924, poté co z metropole basket doputoval i do některých větších měst, bylo v deseti klubech registrováno kolem stovky hráčů.

Ti všichni nábožně vzhlížejí ke svým idolům, americkým hráčům. Zahrát si s nimi – zážitek na celý život. Některým šťastlivcům se to i podaří. V roce 1929 k nám přijíždí mužstvo z dalekého Utahu. Mormoni předvádí něco dnes samozřejmého, tehdy však zcela nevídaného – zakončení útoku dvojtaktem. A tak se u nás, jakoby na počest, dvojtaktu sem tam říká „mormon“.

K prvnímu oficiálnímu mezistátnímu utkání jsme si v roce 1933 pozvali do Prahy, do budovy YMCA Na Poříčí, pozdější basketbalovou velmoc Itálii a kluky „taliánský“ jsme senzačně „rozprášili“ 35:22. K opravdu masivnímu rozmachu basketbalu u nás došlo po roce 1934, po dohodě o spolupráci společného volejbalového a basketbalového svazu s obcí sokolskou.

Výsledek se dostavil téměř okamžitě. Basket se zabydlel kromě vysokých škol a křesťanské YMCA i v sokolských jednotách. Není tedy pak úplným zázrakem, že za rok na to na prvním mistrovství Evropy jsme skončili – tehdy samozřejmě jako Československo – na třetím místě. Za jedenáct let poté, v roce 1946, jsme se dokonce stali k absolutnímu překvapení všech, veřejnosti i odborníků, mistry Evropy!

Připomeňme milou statistiku: od roku 1935 do roku 1985 hráči naší vlasti stáli na ME dvanáctkrát na stupních vítězů! Třikrát byli nejlepšími hráči mistrovství vyhlášeni naši borci Mrázek, pak Baumruk, nakonec Zedníček. Na Olympijských hrách jsme nejlepšího výsledku, pátého místa, dosáhli v Římě (1960), na MS, kam jsme se bohužel kvalifikovali od roku 1950 pouze čtyřikrát, jsme nejvýše dosáhli na místo šesté (1970).

Abychom pochopili, jakou míval československý basketbal v jisté době prestiž, postačí uvést jeden jediný příklad, který je z pohledu dnešního stavu věci jak z andersenovské pohádky: na olympijském stadiónu v Aténách v roce 1969 sledovalo mezistátní utkání mezi Řeky a námi 65 000 diváků!

* * *