Příběh BK Děčín - kapitola 4. Z prachu k výšinám

Válka sice končí oficiálně o půlnoci z 8. na 9. května, ale ještě osmého je naše město bombardováno sovětským letectvem. Prachu je tedy v Děčíně požehnaně. Abychom byli přesní, musíme říci i v Podmoklech, neboť do roku 1947 je Děčín administrativně souměstím Děčín – Podmokly.

Jestliže jdeme historií klubu včetně jeho vzniku krůček po krůčku, není možné se vyhnout, obzvláště v této poválečné době – byť jen rámcově – „malým dějinám“ města, regionu, Sudet. Způsob života, jeho náplň, tedy kulturní, sportovní i společenské vyžití obyvatel se totiž ve svých začátcích diametrálně liší od zaběhnutého života lidí z vnitrozemí. Důvod byl při dnešní znalosti věci prostý – transfer německého obyvatelstva – dohodnutý vítěznými mocnostmi v Postupimi. Ponechme zcela stranou, zda to byl krok zcela správný, potřebný, humánní, spravedlivý. Minulost nelze změnit, jen ji různě vykládat a nelze ani vstupovat do mentality oné doby. Jestliže se oprostíme od lákavého soudu, musíme tušit a vidět i bez kladného či záporného znaménka, jaký to byl zásadní krok dopadající fatálně na vše.

Odsun, jehož „gró“ spadalo do roku 1945 resp. 1946, byl masový. Zde logicky masový, neboť Děčín i Podmokly byla německy mluvící města zasazená do českého prostředí. Pochopitelně, tento fakt a jeho důsledky znamenaly likvidaci všech dosavadních i sociálních vazeb včetně zrušení kulturních i sportovních tradic.

Na jedné straně odsun, na druhé straně příchod – programové i živelné osidlování. Noví lidé z vnitrozemí, reemigranti, Slováci, volynští Češi, Jugoslávci i další, pár německých antifašistů a pardonovaných potřebných specialistů a nakonec Češi – ti, kteří se vrátili z protektorátu i starousedlíci, kteří zůstali. (Kolik bylo „pravých děčanů“ není důležité, takže jen pro zajímavost o proporcích: dle statistických údajů z roku 1930 tvořili Češi 17 % z celkového počtu 56 000 obyvatel Děčína a Podmokel).

Zdálo by se, že na nějaké jiné aktivity, než na ty základní, potřebné k přežití, to znamená na nějaký kulturní, sportovní, společenský, či spolkový život nezbývalo ani času, ani chutě a ani sil. Opak je pravdou. Asi nelze jen pracovat, jíst, pít a spát. Člověk je tvor společenský, musí se setkávat, učit, bavit, poznávat, soutěžit. Navzdory do očí bijícímu materiálnímu a finančnímu nedostatku všeho a na vše, Děčín i Podmokly prožívají nebývalou kulturní i sportovní renesanci.

Rozbíhají se biografy, hraje kino Labský dvůr (Labe) i Varieté (Sněžník), kino Invalidů (Kotva), kino U zámku, otvírá se podmokelská divadelní scéna, v Děčíně (v místě dnešního „Kokosu“) z bývalého biografu v domě pana Leinwebera vzniká divadlo Karla Čapka, v září již naplno funguje městská veřejná knihovna, zanedlouho i muzeum, po městě pravidelně vyhrává hudba železničářů.

Podíváme-li se na segment sportu, pak můžeme říci, že na rozdíl od jiného, zde přece jenom v české lince je na co navazovat. V Tyršově rodišti sokolské hnutí i přes všeobecný Heydrichův zákaz (září 1941) mělo svoji duchovní sílu i faktickou tradici. Tělocvičná jednota Sokol vznikla v Podmoklech již koncem 19. století, pobočka v Děčíně pak v roce 1922. (Dva roky po válce se obě jednoty sloučily v jednu).

Čeští sokolové svépomocí vybudovali hřiště „Slovanka“ (přibližně v místě za pilou na Benešovské ulici) s lehkoatletickou dráhou a dokonce i v těchto místech v třicátých letech minulého století postavili spolkový dům (příznačné bylo, že po válce zde staronoví majitelé – sokolové – našli mezi kupou harampádí v totálně zdevastovaném domě štafetový kolík – brali to jako symbol kontinuity, propojení starého času s tím novým).

Úspěšná celonárodní sbírka umožnila děčínským sokolům v roce 1925 zakoupit přímo na Masarykově náměstí majestátní hotel Praha („Stadt Prag“) s mnoha místnostmi a několika sály, který se stal centrem společenského i sportovního života nejen Československé obce sokolské, ale celé české menšiny žijící tehdy v Děčíně i Podmoklech. Krom výchovy ku síle duchovní a mravní bylo hlavním posláním sokolů „tužit národní tělo“, čili cvičit, sportovat. Pod křídly obrozeného Sokola vznikají i různé sportovní oddíly.

V Děčíně a Podmoklech je registrováno na šest fotbalových klubů, přičemž zápasy Footballového klubu ČSK Podmokly hrajícího I.B třídu navštěvují, jak tvrdí tisk, tisíce lidí. Pokud se seženou míčky, hraje se i lawn tennis, oddíl LTC Děčín-Podmokly patří k nejlepším v celém pohraničí, v městských lázních se plove, o své místo na slunci si říká právě narozený amatérský cyklistický oddíl Poštovní SK Podmokly i klub hockeyový. Opravdovou senzaci a ohlas vyvolá turnaj ve stolním tenise. Možná je to tím, že přijíždí i první borci z ciziny. Hraje se na pódiu kina Sněžník, do jehož hlediště se vejde a také přijde, přes tisíc lidí.

Obrovská poptávka po sportu je mezi žáky a studenty na školách a to i přesto, že si téměř každá ze škol ve městě po bombardování „líže rány“. Sedm v Děčíně a stejný počet v Podmoklech pak rány značně velké. Když nejde ukojit sportovní vášeň naplno na žíněnkách ve škole, chodí se ještě přídavkem do „Riegrovky“, která doširoka otvírá náruč své skromné tělocvičny.

Přestože nemáme žádné písemné důkazy, s pravděpodobností hraničící téměř s jistotou, lze tvrdit, že jsme na počátku, že právě tady, v roce 1945, se začíná házet míčem na koš. A to i přesto, že odpovědní pánové ze sokolské župy značně skřípou „zubama“. Kdo by to viděl rád. Tu a tam míč prolétne oknem, tu a tam zanechává na omítce tělocvičny svůj autogram.

Tento zdánlivý optimismus exkursu do stavu sportu poválečného Děčína je třeba přece jenom krotit. Je zcela zřejmé, že sport se od jiných oblastí žití mnoho nelišil. Musíme stále mít na zřeteli, jak těžká to byla doba po všech stránkách. A pokud je naším tématem děčínský basket – i pro něj platí to samé.

Toto připomenutí dramatického období naší historie, které zdánlivě kromě jeho vzniku s basketbalem příliš nesouvisí, je ve vší možné stručnosti popsáno proto, abychom alespoň tušili, jakými obtížemi museli projít po válce obyvatelé našeho města, včetně těch nadšenců, kteří na zelené louce sokolovny Riegrovky položili základy našeho basketbalového klubu. Musíme vědět, že to nebyla nějaká virtuální sorta milovníků salónních sportů starající se jenom o své požitky. Byli to jedni z mnoha tehdejších pionýrů, na které, podobně jako na ostatní, dopadal stejnou silou balvan tíže nového nesnadného žití. Zasluhují náš respekt.