Příběh BK Děčín - kapitola 5. Domovy - exil první (Riegrovka)

Stará moudrost praví, že domov má člověk jen jeden. O našem klubu to úplně neplatí. S trochou nadsázky můžeme říci, že „opravdové domovy“ jsme měli dva. Co platí zcela, jsou slova Jiřího Voskovce – totiž, že „domov je tam, kde si člověk může pověsit klobouk, respektive tam, kde ho klobouk pověsit nechají“. V našem případě visel – a zde podtrhněme doma – na východním nádraží, po východním nádraží už jen v „Maroldovce“. Vše ostatní, co bylo mezi tím a co se domovu vzdáleně podobalo i co se nepodobalo vůbec, byly exily.

EXIL PRVNÍ: jak již bylo „řečeno“, v roce 1945 všechno začalo „na Riegrovce“. Lze upřesnit – na Riegrovce v „krcálku“ se vznešeným názvem „tělocvična“. Vcházelo se do ní majestátně, po širokém schodišti jako ke hradu, ale nebýt sokolského znaku na průčelí domu, zřejmě by nikdo nehádal, že tento nenápadný klasicistní domek může v sobě ukrývat, krom pokoje s kuchyní, ještě něco tak neskutečného, jako je tělocvična. Trénovalo se zde a dokonce se tu hrály i soutěže až do poloviny padesátých let. Byl to další zázrak, že to vůbec bylo možné, neboť plocha hřiště byla více než o 50 metrů čtverečních menší, než stanovovaly řády.

Za první republiky tady onen znak sokolů nebyl. Dům patřil německému tělocvičnému spolku Turnverein (čeští sokolové zde měli ke cvičení vyhrazen jen jeden den v týdnu), což byl původně německý gymnastický spolek založený v Berlíně již na přelomu 19. století obracející se, podobně jako pozdější český Sokol, k mládeži, k rozvíjení tělesné, duševní i obranné připravenosti, stálého pěstování zdraví a elánu. Bohužel, celé toto hnutí pyšnící se bohulibými zásadami, zachvátila svými chapadly ve třicátých letech minulého století nacistická ideologie, preferující ve vzedmutém nacionalismu rasové a národní principy.

Není proto divu, že velmi brzy po skončení války, v souladu s „dekrety presidenta republiky“, byl celý dům na Riegrovce konfiskován a darován Sokolu. Danajský dar, protože dočasný. Poúnorový XI. pražský všesokolský slet (1948) se nesl manifestačně v duchu odporu proti nastupující totalitní moci, a tak byl na 40 let vlastně zpečetěn „sokolský“ osud. Počtvrté. V rámci sjednocené tělovýchovy byla činnost Sokola programově nejprve omezena, aby byl v roce 1956 zakázán úplně.

Po cvičení, často dlouho do noci, se sokolíci měnili v basketbalisty. Mimochodem lze vyčíst, že jich zřejmě bylo povícero, neboť tabulka jakéhosi děčínského basketbalového turnaje hovoří o mužstvech Sokola I. i Sokola II... Pižl, Bednář, Jankovec, Maxa, Roučka, Masopustové a další – duší sokolové, výborní atleti, stejně tak (tehdejší terminologií) košíkáři.

Ohlédneme-li se dnes až na onen pomyslný start, můžeme s čistým svědomím říci, že významným aspektem prvopočátku rozvoje děčínského basketbalu byla právě ona vazba na Sokol, potažmo na sokolskou tělocvičnu na Riegrovce. Nelze sice hovořit o nějakém systematickém rozvoji basketu, o promyšleném plánu –stěží bychom totiž asi mohli nazvat tehdejší živelné hraní bratří sokolů po cvičení na bradlech, nějakým speciálně zaměřeným tréninkem –ale důležitá je ona, v dobrém slova syslu, „umíněnost“, chuť a také pravidelnost hraní. Tak se totiž tvoří tradice… Po panu Naismithovi je zde druhé díky – Sokolům!