Příběh BK Děčín - kapitola 6. Padesátá a šedesátá léta

V roce 1952 Sokol sice ještě dýchá, ale veškerá tělovýchova, přesně podle sovětského modelu, přechází zákonem pod státní chomout. A aby bylo zdůrazněno nerozborné sepětí fizkulturys dělnictvem, ze sokolských jednot vznikají jednoty závodní, neboli tovární. Nemohlo nás to minout: ze Sokola, Sokol – Kovo, až po Spartak Karna Děčín. Nebýt toho, co se jinak v naší kotlině vůkol dělo, bylo vlastně jedno, jak se jmenujeme. Jenomže v polovině oněch let padesátých se přece jen ukazuje, že to tak úplně jedno není. Peníze nejsou na nic, je to ostatně vidět na každém kroku a také v každé kapse kalhot. Jakékoli přilepšení je vítáno, a tak se narodil nápad adoptovat do klubu pár kmenových zaměstnanců ČSD (konečně někteří z nich basket již i hráli). Důvodem nebyl ani tak obdiv k slušivým modrým železničářským uniformám, jako spíše vidina hromadné režijní jízdenky pro celé mužstvo. Jezdit si k zápasům jako páni a téměř zadara!

A tak nastal bleskový rozvod s Karnou Děčín a stejně bleskový sňatek z rozumu s tělovýchovnou jednotou Lokomotiva Děčín. V nastalém organizačním zmatku úprku z klubu do klubu si nikdo ani nevšiml maličkosti, že de facto z jednoho družstva dorostenců se stala nějakým administrativním nedopatřením družstva dvě. První, stále pod křídly n.p. Karna a druhé pyšnící se již odznáčkem supící lokomotivy. V jejich vzájemném souboji v krajském přeboru zažily stěny zkoprnělé Riegrovky spíše něco jako vyvraždění Slavníkovců na Libici, než nějaké ohleduplné klání dvou herních bratří. Tehdy ještě bulvár nebyl, přesto zdrcující výsledek 133:20 si ani vážený celostátní deník „Československý sport“ nemohl nechat ujít.

Co říci k Lokomotivě? Už jen ten název… Co má proboha nějaká mašina společného se sportem? Inu, nezapomeňme, že jsme v letech padesátých, kdy v zemi nezůstává kámen na kameni a ptát se po logice, když logika je označená za pavědu, je zbytečno… Je zkrátka nařízeno vytvořit při jednotlivých odborových svazech tzv. „dobrovolné sportovní organizace“. A tak Spartak patří těžkému průmyslu, Baník dolům, Jiskra textilákům, Tatran lesům, Slávia školám, Dynamo energetikům, Slovan tiskařům, Lokomotiva železničářům, atd. atd.

Můžeme však poctivě dodat, že se náš přestup do „Lokotky“ celkem vyvedl. Bylo z toho manželství na skoro čtyřicet let… TJ Loko Děčín nebyla jen tak ledajaká tělovýchovná organizace. Železnice měla sílu. „Modrá armáda“. Svého času měla jednota na dvacet klubů, leč krom boxu, jak se natvrdo uvádí v jedné z výročních zpráv, téměř všechny oddíly scházely finančně na úbytě.

Pokud se vrátíme čistě k basketu, lze velmi zjednodušeně říci, že léta padesátá a šedesátá, to byla taková jízda na lochnesce. Jen mírně nahoru – mírně dolů, jinak po stejné dráze, stejnou rychlostí se stálými organizačními starostmi. Převážně krajský přebor, tu divize, dokonce II. liga a pak zase šup do kraje.

Velký, přitažlivě motivační účinek, měly již existující vojenské basketbalové oddíly. VTJ Planá, VTJ Mariánské Lázně, Dukla Dejvice, Dukla Olomouc, RH Pardubice – kluby, které si postupem času v celostátní basketbalové rodině získaly výtečný kredit. Lze říci, že alespoň v tomto punktu měla vojna nějaký smysluplný dopad. Kluci se většinou vraceli domů na jiné, herně kvalitativně vyšší úrovni. Pro klub náramné kontinuální okysličování mužstva, na kterém se dalo stavět.

V první polovině let šedesátých minulého století nás potkaly dvě události, a jak to i v běžném životě bývá, jedna dobrá a jedna zlá. Ta špatná byla ještě špatnější, protože není nic horšího, než když vás opustí někdo blízký, dobrý parťák, kamarád. Luboš Keller takovým byl. Byl zároveň hráčem, trenérem, dopisovatelem, hlavně však výtečným a obětavým organizátorem. Leželo na něm téměř vše, a přesto to nesl statečně a s noblesou, s jistou grácií, jakoby to na první pohled ani nestálo velkého úsilí. Opustil nás nečekaně a bolestně. A tak je to jako s dítětem „hozeným“ do vody. Muselo se plavat dál, měl-li klub dál žít a fungovat.

A ještě o jednom fenoménu je třeba se zmínit. Na začátku oněch šedesátých let, v době karibské krize, kdy světový konflikt byl takřka na spadnutí, mluvit pozitivně na veřejnosti o USA bylo stejně bezpečné, jako dráždit hada bosou nohou. Dnes se říká, že nikdo neposlouchá, ale tehdy poslouchal každý každého. Bratr bratra, soused souseda a nejlépe za dveřmi. „Žalovat se nemá, ale hlásit se to musí…“ zněl dobový vtip. Bdělost a ostražitost. Ideologická masáž se nevyhýbala ničemu. Nebylo tomu jinak ani ve sportu, kde socialistický amatér (alespoň ve filmu) jasně pokládal na lopatky zostuzeného podvýživu z kapitalistické ciziny. Nejlépe z Ameriky. Dozvědět se něco o sportu na „západě,“ o basketu, o NBA, nebylo takřka možné. V Rudém právu, Izvestijích, ani v Trybuně ludu takové články nebyly. V televizi, na obou ze dvou programů, jsme právě dostavovali ropovod Družba, internet neexistoval a nechat si dovézt od „šífáků“ z Hamburku plakát legendy amerického basketbalu Wilta Chamberlaina se rovnalo ohrožení státu ideologickou diverzí.

Každá generace má své idoly. Tu zpěváka, tu herce, tu kosmonauta. A také svá témata. Jedním z našich školních idolů v našem tehdejším guberniálním okresním městě byl Miron Rusinko, baskeťák a jak jinak – zároveň tělocvikář. Nevím, ke které tajné studnici informací chodil, přesněji, kam vůbec mohl profesor chodit, protože jeho znalosti o mužstvu světově proslulých míčových kouzelníků „Harlem Globetrotters“ byly mimořádné. „Vidět Harlem Globetrotters a zemřít“! Tak zněla slova z naší bible. Benátky nám byly ukradené.

Skutečností zůstává, že v roce 1963 se „Harlemští světoběžníci“ spolu se svými indiánskými sparingpartnery „Cherokee Indians“ v Praze objevili. Autobusy všech poblouzněných bratříků –košíkářů z celé republiky –se sjely do holešovické sportovní haly. Sen mnohých z nás se splnil. Viděli jsme „Harlemáky“! Mohli jsme umřít… Asi týden poté, co se náš předseda a hráč Ulf Czastka objevil na tréninku v hale východního nádraží v nevídaných pruhovaných saténových „harlémáckých“ trenkách, bylo jasné, že jsme překročili regionální stín a vydali se konečně cestou ke světovosti…

* * *