Příběh BK Děčín - kapitola 7. Exil druhý (hotel Praha) a třetí (Střelnice)
EXIL DRUHÝ: hotel Praha, neboli „Pražák“
Tento starý dům s krásným renesančním portálem a gotickou sochou madony byl po léta jednou z dominant centrálního děčínského náměstí a to až do doby, než byl v roce 1967 brutálně odstřelen. Ustoupil pseudomoderní panelákové zástavbě, která vlastně otevřela zející kavernu celé severní strany náměstí, aby tak vlastně náměstí, jako takové, na věčné časy změnilo svůj magický charakter uzavřenosti, a tím i smysl.
Od jisté doby, jak již výše zmíněno, patřil původně hotelový dům sokolům, kteří zde měli svůj velín, v sálech se cvičilo a pořádaly se zde schůze i společenské šibřinky. Svůj svatostánek propůjčovali i jiným pěstounům očisty těla, boxerům, atletům a vlastně i nám – košíkářům. I zde platí, stejně jako předtím i potom (velký sál hotelu Praha, velký sál společenského domu Střelnice), že jsme fakticky byli prostorově jen v o něco komfortnějším prostředí než na Riegrovce.
EXIL TŘETÍ: Střelnice
Proč právě Střelnice? V polovině roku 1956 se Děčín oblékl do svátečního. Po ulicích vlály prapory a z městských ampliónů se linuly bojové písně. Okresní spartakiáda i 700 let od založení města, to byly věru pádné důvody k masovým oslavám. Osm let od vítězství lidu práce, již vcelku rutinní šaráda, jenomže poplach nastal, když se potvrdilo, že do Děčína mají zavítat vzácní maďarští hosté, košíkáři Törekvés Budapest! Kam s nimi? Bylo to trochu nečekané, a tak není divu, že byl vydán i nečekaně stručný rozkaz. Zněl jasně: zajistit důstojné prostředí odpovídající tak významné události mezinárodního rozměru.
Volba padla, snad kvůli velikosti, na lebedou zarůstající dům bývalé měšťanské Střelnice. „Střelák“, původně dřevěná, časem kamenná patrová stavba na okraji města z počátku 18. století, byla ve své historii postupně krok za krokem rozšiřována a přestavována ku kráse, až nakonec na přelomu 20. století dokráčela k oku lahodící secesní podobě. Sloužila původně pro potřebu „c. a k. privilegované děčínské střelecké společnosti“, výstavbou prostorného sálu, hostinských lokálů, pořádáním tanečních zábav a plesů, divadelních představení apod. se stalo z tohoto výlučně spolkového centra centrum veškerého kulturního a společenského života města. Zřejmě nejvýznamnější.
Čas oponou trhnul, jsme v nových pořádcích a při pohledu na „Střelák“ roku 1956 musel v Labi, kousek odtud, jen sem tam plačící „hladový kámen“ brečet nad tou spouští dnem i nocí. A to ještě neviděl dovnitř. Vhodnější skladiště na několik desítek metráků brambor, než do honosného sálu společenského domu, by nemohl žádný regulérní pomatenec snad vymyslet lépe… Jako již několikráte předtím a nesčíslněkráte potom si děčínští košíkáři museli „vyhrnout rukávy“, neměla-li být mezinárodní ostuda. Sice se nezačalo od podlahy, spíše od protékající střechy, leč z „gruntu“ to rozhodně bylo. Nebyl čas ptát se po projektu, konečné slovo měly pily. Mávnutím pil zmizelo tedy i kus dřevěného jeviště.
Sál byl v rekordní době připraven i natěšen, a přestože jsme prohráli o 20 bodů, téměř osm set diváků bylo spokojeno. Spokojen po zápase byl i hráč soupeře jistý Imrich Kmety, který prohlásil, že poví sportovcům v samotné Pešti, co dokáže obětavost! Kapitán Maďarů Faragó naopak viděl kritickým okem experta příčinu prohry domácích v tom, že se nechali zatlačit pod koš a nebránili si rohy.
I když kromě basketu Střelnice sloužila také boxerům apod., stále častěji se zde pořádaly plesy, zábavy a schůze. A tak se „Střelák“ poprávu spíše vracel ke svým kulturním kořenům, než by zde zapouštěl nové, sportovní. Po dvou letech exilu bylo nutno se balit. A opět nastalo hledání jehly v kupě děčínského sena.
* * *
