Příběh BK Děčín - kapitola 8. Exil čtvrtý (Letná) a pátý (Zámek)

EXIL ČTVRTÝ: tělocvična Střední průmyslové školy na Letné

Ví Bůh, jak byla vlastně objevena, snad tomu objevu dopomohl srdcem i duší sportovec, renomovaný učitel Karel Bulka, který na škole vládl pevnou a tvrdou tělocvikářskou rukou. Nutno ovšem se stejnou vahou dodat, že „průmka“ měla vysoký kredit i co se týče sportu a onou pevnou rukou pana profesora prošla celá řada budoucích výtečných sportovců, včetně basketbalistů! Na jejich růstu měl lví podíl…

Přestože tělocvična školy měla na tu dobu nezvyklou podlahu z jakési korkové směsi, na mistrovské soutěže scházel na každé straně hřiště celý metr do předepsaného rozměru. Krajský přebor by ještě šel, ale začátkem let šedesátých tu byla liga druhá a tam již byli komisaři nemilosrdní. Štěstí přeje „připraveným“, a tak jsme si připravili ke kolaudaci 25 metrové pásmo, ze kterého „nějaká šikovná švadlenka“ vystřihla z prostředka asi dva metry. Sice pak chyběl 12. a 13. metr, ale po nich se nikdo nesháněl. 12 ani 13 nebyly důležité cifry. Hřiště odpovídalo normám, to bylo důležité… Pyrrhovo vítězství, neboť bylo jasné, že je jen otázkou času, kdy všechno „praskne“. A to se také stalo… Přišel zákaz s podmínečným jednoročním odkladem. Dobový tisk, který sice neměl zakázáno, ale také ne povoleno psát špatné zprávy, uvedl, že v Děčíně není jediná odpovídající plocha na košíkovou.

Chybělo málo, aby se v našem městě za basketbalem zavřela stoletá voda. Nebylo kde hrát. A jak to tak již bývá, s vidinou konce přišla poněkud nečekaná naděje ve zprávě, že totiž TJ Lokomotiva Děčín usiluje o získání nevyužité haly východního nádraží. Je lhostejné, že to nebyl cílený pokus o záchranu právě umírajícího basketu, důležitý je výsledek a shoda náhod.

Lze říci téměř s jistotou, že přidělení pořadatelství mistrovství Evropy železničářů ve volejbale tehdy v srpnu 1962 právě Děčínu rozhodlo o tom, že jsme našli na relativně dlouhou dobu svůj první domov a exitus byl tak odvrácen. Právě nalezený domov byl z dnešního pohledu příšerný, ale náš. Než se podíváme podrobněji do prvního domova – haly východního nádraží, odskočme si do výšin, až na děčínský zámek.

EXIL PÁTÝ: zámecká knihovna

Zámek, tato charakteristická, nepřehlédnutelná dominanta města, patřila tehdy už třicet let československé armádě. Ještě předtím na základě jakéhosi nového zákona nové republiky „o válečných úkonech“ si téměř zadarmo od roku 1920 spokojeně vojenský erár pochrupoval v bývalé zámecké sýpce, dnešní to vysokoškolské koleji. Původní majitel, vzdělaný šlechtic F. A. Thun, dlouho odolával nejhoršímu, než byl nakonec pod hrozbou exekuce nucen zámek v roce 1932 prodat celý. Vlastní nocležníci zámku se pak v průběhu následujících dekád několikrát měnili, ale až do roku 1991 to byla vždy výměna uniformy za uniformu. Jenom každá ta uniforma mluvila jinou řečí.

Majestátní sídlo Thunů, centrum vzdělanosti, umění a kultury, se bleskově po prodeji měnilo. K horšímu. Jak známo, múzy se se zeleným suknem příliš „nemusí“. Z prostorné prestižní místnosti zámku zmizela kamsi nenávratně přes aukce téměř celá „thunovská knihovna“, svého času snad nejvýznamnější soukromá a přesto veřejná knihovna v Čechách čítající na 70 000 svazků. Osiřelý prázdný sál byl nejprve vojensky degradován na výdejnu stravy a jídelnu, poté, zřejmě rozkazem nějakého osvíceného náčelníka, byly na štukový strop přišroubovány kruhy. Situace jak vystřižená z nějaké nepovedené pohádky: mávnutím hraničářského proutku – z knihovny „líbezná“ tělocvična!

Asi od doby, kdy zde byl chvíli kinosál (aby ti vzadu viděli), se podlaha k plátnu „rafinovaně, byť viditelně svažovala“, na délku od stěny ke stěně byl pak rozdíl celého půlmetru! Na vojně však půl metru nic neznamená, a tak na této sjezdovce jsme hráli basket, tu chvíli do kopce, tu s kopce a příznačné jistě je, že tentokráte to přísným schvalovatelům vůbec nevadilo. Pochopit některé myšlenkové pochody náčelnictva je někdy těžší, než porozumět řeči zvířat. „Vrcholem racionality“ podle Švejkova hesla: „ONO SE TO NESMÍ, ALE MŮŽE“ se stalo to, že na zámek bylo převeleno druholigové basketbalové družstvo RH Sušice! Jen málokdo tušil proč. Neptat se, proč to tak je, přijmout, že to tak je, tak znělo bojové heslo dne! Sušice sice není zrovna za humny, na vojenských mapách je to však pořád od zákopu k zákopu.

* * *