Příběh BK Děčín - kapitola 9. Domov první - hala východního nádraží

Kdyby hala východního nádraží byla člověkem, mohla by zajisté být pro psychiatry a psychology lákavým objektem ke zkoumání. Pro většinu děčínských baskeťáků byla totiž opovrhovaná i milovaná zároveň.

„Naše“ hala, o které je řeč, spolu s tzv. „Modrým salónkem“, patřila ke skvostům celého honosného objektu. Však se také pyšnila bohatou štukovou výzdobou s alegorií řek Labe a Dunaje, byla celništěm i halou odbavovací a v jistém, dnes bychom řekli marketingovém smyslu, byla i místem důstojného virtuálního popřání šťastné cesty a zároveň místem znovupozvání…

Nic netrvá věčně. Na postupný, leč stále zřetelnější konec slávy děčínského východního nádraží měl vliv celý souhrn mnoha, z regionálního hlediska neovlivnitelných událostí. A tak ani ne za sto let došlo i zde k dramatickému omezení železniční dopravy, neboť se změnila na dlouhé roky celá geopolitická tvář Evropy. Dvě světové války a rudý semafor „železné opony“ vystavil stopku k již rutinně využívaným přístupům na hospodářské trhy a co bylo fatální, zásadně se v obou směrech omezil i pohyb lidí. Podobně jako na našich hranicích všude, i zde se život téměř zastavil, duch jisté noblesy zmizel, nádraží pustlo a na peróně se objevila první spadaná omítka…

Se vší ironií, jako potvrzení reality konce široké mezinárodní osobní přepravy, působil pak v polovině let osmdesátých průjezd pancéřovaného vlaku nakašírovaným nádražím s mávajícím strýčkem Kim-Ir-senem, vůdcem severokorejského lidu. Údajně podle nějakého stále platného c. a k. zákona, tři minuty před Kimem profrčela nádražím lokomotiva s vagónem písku kvůli možnému podminování kolejí. Nevím – i s touto taškařicí – smutná rozlučka.

Když jsme sem, do svého prvního domova, začátkem šedesátých let přišli hrát basket, málokdo tušil, jaké má toto místo historii i „genia loci“. Sem tam nějaké torzo sochy, ale jinak nic tady nepřipomínalo zašlou slávu. Hala působila spíše dojmem nějakého skladiště hutních ingotů, než, že by se tu měli prohánět sportovci. Zvenku to tak nevypadalo, ale zevnitř, v reálném pohledu vzhůru na prosklenou střechu, překvapovala hala svoji grandiózní výškou.

Zima tady byla pořád. V kalendářní zimě dvojnásobně. Však také k základní výbavě hráče tehdejší Lokomotivy patřily rukavice s ustřiženými prsty a kulich. Což o to, nějaké zabudované žebrování podél jedné stěny vzbuzovalo naději, že se přece jenom dá zatopit, jenže k tomu, aby bylo možno alespoň jemně „zavlažit“, se muselo sejít několik na sobě vzájemně závislých faktorů: ad1) – muselo být uhlí, ad2) – musel přijít do práce kotelník, ad3) – musel být střízlivý. Jistě chápete, jaká byla asi šance na splnění všech tří faktorů pospolu…

Přestože se všichni „balónem posedlí“, od vedení až po dorostence snažili, seč mohli, včetně shánění a skládání uhlí a včetně „nenápadného“ tření a dýchání na teploměr, stalo se i to, že pro mráz nebylo dohráno již započaté utkání (Litoměřice)…

Celozimní kulisa k tréninkům a k utkáním byla jedinečná, venkovní drážní rozhlas svolával na čtyřicátou kolej železniční čety k posunu, sem-tam fistulí zapištěla projíždějící elektrická ještěrka, do toho mix skřípění brzd a kovových ran nárazníků. V hale se, jako k hostině, všechen ten binec zvuků sešel a několikrát v echu znásobil. Podobné „chuťovky“ byly i s podlahou. Jak jinak, ke „geniální a přitom jistě finančně nenáročné“ přeměně nádražní haly v tělocvičnu (k ME v odbíjené) došlo kdesi v hlavách lidí pseudopraxe, kteří zde nikdy nebyli a kteří u stolu rozhodli navézt do haly na betonovou podlahu vagóny antuky. A je to! Krásný červený písek z cihel byl pak všude a rozlézal se po městě, po domovech hráčů ve vlasech, v taškách, v keckách. Antuka se navíc kropila. Tohle bylo moc i na tolerantní komisaře, a tak se rukama hráčů antuka zase do vagónů vyvezla.

Ještě předtím, z čirého zoufalství, byly od boxerů na zkoušku zapůjčeny dřevěné praktikáble. I když se celkem pečlivě zasadily do antuky a srazily, co to šlo k sobě, pod nohama hráčů se rozlézaly a jenom šťastnou náhodou se tu nikdo nepřizabil. V časech nucené přestávky, tedy popsaného zámeckého exilu, byla položena z vyřazeného dříví první dřevěná podlaha. Slušnější z tehdejšího hlediska, neboť sehnat i jen vyřazené dříví, bylo maximem možného.

Když už jsme u tohoto našeho prvního domova, říká se, že domov dělají detaily. Nastala doba „objevování“. To, že se například hala vymalovala a objevily se zde skleněné desky, to, že se zde objevila zcela výjimečná záležitost, jako byl světelný ukazatel (dílo šikovných rukou „Mikiho Mikeše“), to, že se tu také objevila sedadla pro diváky (kteří si sem začínali zvykat chodit) i vlastnoručně malované reklamní billboardy i barevné logo BK Lokomotiva ve středovém kruhu – to vše způsobilo, že se do haly východního nádraží přece jenom vrátil obrazně život. Sice v jiné dimenzi, ale vrátil.

Jestliže zmiňujeme zvelebování haly svépomocí, pak při výčtu všech myslitelných činností jako je vrtání, sváření, leptání, pilování, šroubování, frézování, lepení, natírání, broušení, apod. nelze nezmínit jedno jméno: Dierk Czastka. Pokud by byl Dierk postavou v nějaké Nerudově Povídce malostranské, patrně by měl na štítu svého krámku nápis: „Dierk Czastka –práce ode všeho druhu“…

Ještě jedna nová věc, která se objevila v šedesátých letech, byla důležitá – míče. Zatím se hrálo stále koženými, které se sice už nešněrovaly jako dříve, ale stejně jako před tím byly časem mastnější a mastnější a také odřenější, rostly na objemu jako staré selky a na rozdíl od nich, jen stěží udržovaly kulovitý tvar. Konečně se i u nás v Čechách objevily speciální míče určené výlučně na basket, které v západním světě, pochopitelně včetně USA, byly již dávno samozřejmou součástí basketbalu. K nám do tělocvičen se dostaly dva druhy – Etar a Voit.

Ten první, Etar, podle země původu zvaný „Bulhar“, musel být zřejmě celogumový a vyznačoval se tím, že buď neskákal, nebo skákal jako bodnutý včelou. Postupem času to bylo takové odstrkované dítě, někdy se i stávalo, že během tréninku se „Bulhar“ musel několikrát dofouknout… Přestože ten druhý míč, americký Voit, měl přezdívku jako nějaký vesnický buran z Maryši –„Fojt“, byl kvalitou úplně někde jinde. Však ho také bylo jako šafránu. Od basketbalového svazu byl na příděl, navíc za šílené peníze a ani tak ho vlastně téměř nebylo možno mimo kvótu legálně sehnat.

Jednou ze základních povinností slušné společnosti je i povinnost zachovávat pro budoucnost historické dědictví našich předků. Kdo dnes jen třeba náhodou půjde (2015) kolem haly východního nádraží, kolem celého komplexu bývalých nádherných budov, musí být stavem této ojedinělé památky našeho města naprosto zděšen… Povídání o nekonečném hledání trvalého zabydlení našeho basketbalového klubu končí nakonec v roce 1981 šťastně v centru Děčína, v Maroldově ulici.

Stejně jako poutníci do Compostely, při našem putování k vysněnému cíli jsme museli projít řadou útrap a překážek a stejně jako oni můžeme říci, že strasti na cestě byly sice nemalé, ale ona cesta byla také přes mnohé odříkání i zdrojem radosti. Tu první, velkolepou, postup do nejvyšší soutěže, však hala východního nádraží s námi ještě zažila.

* * *