- Jindřich Strašnov
Příběh BK Děčín - kapitola 10. Vzestupy a pády I.
Přestože v křestním listě našeho basketbalového klubu je uveden rok 1945 jako počátek zrození, opravdovou soutěž jsme si zahráli až o dva roky později v rámci našeho Ústeckého kraje. Sice jsme z pěti mužstev skončili pátí, žádná sláva, ale také žádné truchlení z prvního pádu. Nebylo kam „padat“. V dalším roce to již byla chutnější káva, opět páté místo, ale tentokrát krajských mužstev bylo již jedenáct. Mohli bychom jít dále, krůček po krůčku po padesátých letech, rok po roce a uvádět přesný výčet umístění a hodnocení sezón, ale není to až tak důležité.
Důležité v první dekádě naší historie je, že se mužstvo etablovalo v krajském přeboru a začalo být vnímáno všemi zasvěcenými jako již samozřejmá součást regionu. O celém tomto prvním desetiletí a vlastně i dál lze říci, že alfou a omegou na vahách úspěchů a neúspěchů nebyla ani tak situace finanční (ta byla bídná stále), jako situace personální.
Dvě věci byly v těchto pionýrských dobách zásadní. Věci, které měly nemalý vliv na aktuální i příští kvalitu, tedy na umístění mužstva v soutěžích: v roce 1949 vzniklo natrvalo mužstvo dorostenců jako stálá zásobárna mužských složek a druhou svoji roli sehrály každoroční odchody i příchody kluků na a z vojny. Vojenská služba byla povinná a pro aktivní sportovce znamenala téměř jistotu odchodu z náruče civilního mateřského oddílu.
Po předešlých kolísavých umístěních v kraji tu byl koncem let padesátých první viditelný vzestup. Několikaleté zkušenosti z účinkování v krajském přeboru i ono „vis maior“ se sešlo a sečetlo, klub „šlapal“, do soutěží bylo včetně žen přihlášeno dokonce pět družstev. Odměnou byl sladký postup mužů do divize, vybojovaný v kvalifikaci na druhém konci republiky, v Českém Krumlově (abychom se příliš nedivili, že se hrál kdy basket v Děčíně na zámku, v Krumlově to bylo tehdy to samé)!
A aby toho sladkého nebylo málo, byl tu za rok další postup. Neuvěřitelná II. liga! Na výsluní jsme se ohřívali tři roky, než přišel v roce 1963 drtivý pád. Smůlu jsme si vybrali vrchovatě, neboť divize byly věrchuškou zrušeny, a tak z II. ligy sešup až na samé dno zrození do kolébky, do krajského přeboru! Jsme v letech šedesátých, a jak již víme, vrcholí problémy s tělocvičnami a navíc silný ročník mladých „pušek“ odchází bránit vlast.
Zdá se, že i v basketu přibližně platí, tak jako v biblickém příběhu, něco o střídání let hubených s těmi tučnými. Další léta to potvrzují. Stoupáme po vlně vzhůru, což se projevuje hned v dalším divizním ročníku, kdy porážíme doma v rozhodujícím střetnutí nejtěsnějším rozdílem Karlovy Vary a jsme po šesti letech opět druholigoví, jako tehdy před volným pádem. Trochu to již známe, zase je tu euforie a velké vysněné tajné cíle.
Blížíme se k prvnímu útoku přes ligu druhou, ze základního tábora Českomoravské národní ligy až na samotný vrchol. V hale východního nádraží se postará v roce 1974 parta kluků jako bratři Hrubí, Peleška, Červený, Gall, Konečný, Polák, Šikýř, Mišejko, Gottfried, Chaloupka a Kořínek pod trenérem I. Hetešem před zaplněnou halou o jeho dobytí, a tím i senzaci a o věčnou slávu zapsanou zlatým písmem v knize života BK Děčín. Nebyl již žádný jiný „vyšší“ vrchol, než nejvyšší republiková soutěž.
Rok na to, přes veškerou chválu a slávu, by se mnohý neznalec mohl při pohledu na konečnou ligovou tabulku otřást hrůzou. Jediné vítězství nad slovenskou Handlovou byl věru smutný resultát. Tady je ovšem na místě malé vysvětlení: v elitní společnosti mužstev jako byla Zbrojovka Brno, Ostrava, Sparta, VŠ Praha, RH Pardubice, Dukla Olomouc aj. byl náš klub po všech stránkách popelkou. Nemohlo tomu býti jinak. Všechna mužstva, krom našeho, byla „přikryta“ státními podniky, exportními závody, doly, nebo vojenskými složkami. Ve vybraných VIP – sportovních klubech obecně byli sportovci, fotbalisté, hokejisté, atleti, basketbalisté – „státní amatéři“, kteří, ač figurovali na výplatnicích různých fabrik, přesto nikdy nepřekročili vrátnici svého milovaného domovského závodu… To v Děčíně možné nebylo.
* * *
