Příběh BK Děčín - kapitola 11. Vzestupy a pády II.

Jedna úspěšná etapa končila a jak to tak bývá, ta nová, úspěšná, se rodila pomalu. Jako pták Fénix. Sice jsme nabírali mezinárodní zkušenosti (Litevci, zájezd do Jugoslávie, Belgičané), ale co bylo horší, čekalo nás nelehké období – generační obměna družstva. Herní úroveň se dala udržet stěží, a tak druhá polovina sedmdesátých let se vyznačovala úpornou snahou o udržení národní i druhé ligy. Bohužel jeden bod v baráži s béčkem Pardubic nás v jedné fázi nakonec poslal až do krajského přeboru.

Nějaký škodolibý dočasný hybatel dějinami BK Děčín se musel náramně bavit. Naštěstí jenom chvíli, je začátek let osmdesátých, zdá se, že krize končí, tvoří se nový perspektivní tým a k tomu další bonus: koncem roku 1981 nás vítá otevřenou náručí zbrusu nová hala v Maroldově ulici. Můžeme mluvit o zásadní události. Je to po všech stránkách balzám, mezník, impulz, splněný sen, který se ihned odráží v dění klubu.

Stabilizace znamená bezprostřední postup do národní ligy a permanentní růst kvality nově složeného mužstva. Po jeho dalším posílení o dva výborné expardubické ligové borce (Kurka, Rous) je tady v roce 1986 druhý zářez do pažby soutěže nejvyšší, který je jistě stejně obdivuhodný, ale už není takovým zázrakem jako ten první. Slušné výsledky v průběhu ligy – sedm vítězství a několik těsných porážek sice znamenají opět pád, ale je patrné, že o tomto pádu nerozhodla, jako v tom prvním, ani tak herní kvalita jako spíše nedostatek zkušeností. A ty jsme, přes jistou bolest sestupu, sbírali.

O potvrzení pravdivosti předešlých slov svědčí fakt, že za pouhý rok jsme opět zpátky ve svém třetím angažmá. Přestože je to zatím tradičně zase jen na sezónu, je to takto, netradičně i naposled. Blíží se spolu se zásadní politickou změnou v zemi i zásadní postup čtvrtý (1993), definitivní, do dnešních časů již nepřerušený…

Co říci k zatímní poslední třetině našeho života, k neuvěřitelným osm a dvaceti ligovým sezónám (2020) v nejvyšší soutěži, které následují? Věnovali jsme se spíše období, kdy byl přes stálé pády a stálé zvedání trpělivě kladen základ k zakořenění našeho klubu mezi českou elitou. Věnovali jsme se záměrně, protože je to věc nejdůležitější. Ví to kdejaký stavař, architekt i zedník. Každý, kdo něco staví s vědomím, že by to mělo existovat co možná nejdéle. I když mluvíme o pevném základu jako podmínce k „trvání“, více než pětadvacet let v lize není jen spokojené vyhřívání se na již dosaženém slunci, dárek na věky, ale znamená to nepřetržitý zápas. Je to věčný boj a jako ke každému lidskému konání je potřeba v časech méně laskavých i kus štěstí. Fotbalovým idiomem řečeno „kousíček štěstíčka, kterému se jde naproti“.

Měli jsme ho například v roce 1994, kdy šlo v rozhodujícím zápase v Olomouci nejen o naše udržení v nejvyšší soutěži, ale ve skutečnosti i o udržení basketbalu v Děčíně! Chce se věřit tomu, že zlatá ruka Vládi Rašky znamenající s klaksonem téměř jistě prohraného zápasu záchranu obého, nebyla jenom důkazem nesporného umění Vládi, ale že v tom muselo být i něco víc…

A tak po roce 1961, po roce 1994 – přišel v roce 2004 znovu balanc nad propastí, kdy šlo v historii BK „o život“ potřetí. V čem byl problém? Více jak dvacet let stará hala a nové nařízení – kapacita musí být vyšší než 500 lidí. Možná nás navštívil stejný anděl jako již v našich dějinách dvakrát, tentokrát však vymodlen a přivolán snahou a nekonečnou mravenčí prací těch, kteří již několik let usilovali o jediné: o rozšíření haly, o přestavbu již nevyhovujícího domova „maroldovského“. Pokud se pootevřela dvířka, byli jsme vevnitř. Jeskyňky - Pavel Stara, Pepa Hrubý, Míra Chrastný. Každá nabídnutá šance se musela využít.

A najednou se stal zázrak. Jakoby jsme nebyli v Čechách. Za neuvěřitelných pět měsíců od startovního výstřelu tu stojí takřka nová hala s téměř dvojnásobnou diváckou kapacitou, se slušivým architektonickým kabátem a solidním zázemím. Částka 56 miliónů se z dnešního pohledu kalkulací podobných zakázek zdá neuvěřitelná. Možná to bylo tím, že výběr dodavatele i kontrolu stavby si náš klub zajišťoval sám, včetně vlastních dotací některých prací. Soumrak byl zažehnán… Snad natrvalo.

Na konci „vzestupů a pádů“ možná zbývá jednoduchá otázka: „Jak se tak stane, že je možné vystoupat a pak více než dvacet let, bez větších turbulencí, držet kredit a značku sportovního klubu na nezpochybnitelné úrovni TOP týmů na českém basketbalovém nebi?“ Odpověď však až tak jednoduchá není, jako není jednoduchá žádná vlastní cesta vzhůru. Je to schůdek po schůdku.

Musela přijít profesionalizace klubu, musel se vybudovat systém a změnit v tom starém celou strukturu řízení, museli jsme se naučit těžit z tradice a držet dobré jméno klubu, muselo se podstatně rozšířit celé portfolio sponzorů, mužstvo museli posílit takoví hráči, jako byl například Petr Janouch, Láďa Zalužanský, museli přijít první cizinci, jako byl Rah-Shun Roberts a Levell Sanders. Museli přijít zapálení trenéři Heteš, Němec, Zoubek, Mišejko, Konečný, Peleška, Král, Hrubý, Skokan, Šedivý, Hummel, Budínský, Hlaváček, Kurka aj. (včetně realizačních týmů) s implantovanou děčínskou duší. Musel po několik dekád laskavým dechem „pofoukávat“ naše věčné hematomy a distorze doktor Láďa Zahradník.

To všechno a ještě mnohé jiné se nakonec muselo stát, abychom krom veřejné služby, mohli dát svým příznivcům a svému městu i osm medailí ligových (čtyři stříbrné a čtyři bronzové) a tři medaile pohárové…

* * *