Představujeme trenéra: Jiří „Mišák“ Mišejko

Setkání s panem Jiřím Mišejkem starším proběhlo v jedné děčínské „středoamerické“ restauraci nad dobrým pivem. O přípravu se postaral a rozhovor vedl Petr Ďurana.

Zajímavé vyprávění pana Mišejka a vzpomínky na jeho basketbalovou kariéru v různých rolích si můžete přečíst níže.

Děkujeme panu Mišejkovi mnohokrát za jeho čas a vstřícnost a také za poskytnutí fotografií a dalších materiálů z jeho soukromé sbírky.

1. čtvrtina: Mládí a hraní za dorostence

Pane Mišejko, jaké bylo Vaše mládí a jak jste se vůbec dostal k basketbalu?

Narodil jsem se 4. července 1942 v Praze, kde jsme ale měli špatný byt, proto se rodiče v pětačtyřicátém rozhodli, že půjdeme do pohraničí za lepším bydlením a přestěhovali jsme se do Varnsdorfu. V roce 1951 otec dostal místo v papírnách v Jílovém a přestěhovali jsme se do Děčína.

V 6 letech jsem ale prodělal těžký zápal plic, několik týdnů jsem ležel v Praze na Bulovce a výsledkem byl desetiletý zákaz sportu pro rozšířené srdce a nález na plicích. Nesměl jsem tedy vůbec sportovat, takže jsem byl tlustý a ve škole mi pak přezdívali „Míša kulička“.

Stal se ale ze mne alespoň šachista (měl jsem 3. výkonnostní třídu) a hrál jsem i závodně. Když jsem pak byl na vojně, tak kluci chtěli někdy hrát šachy a já jsem s nimi hrál bez šachovnice, po paměti a oni u sebe tahali figurkami.

I přes zákaz sportu jsem však později tajně hrál na základní škole fotbal, jehož můj tatínek byl velký fanda. Ale jednou to prasklo. Hráli jsme finále turnaje škol před mistrovským utkáním děčínského fotbalového Áčka a otec mne viděl. Byl ale na mne hrdý, a i když mi rodiče sport do té doby zakazovali, pak již zákaz nebyl tak přísný.

V tom fotbalovém finále jsem hrál proti Miroslavovi Chrastnému (dlouholetý hráč a zejména činovník děčínského basketbalu), který tenkrát chytal, protože i on byl v tom věku velký fanda fotbalu a hokeje. Finále jsme však bohužel prohráli.

Mimochodem, i svého otce jsem nakonec také k basketbalu přivedl, v děčínském klubu působil dlouhá léta jako hospodář a později jako pokladní.

Ve čtrnácti letech jsem nastoupil na střední školu, na průmyslovku na Letné, do třídy oboru elektrotrakce. To byla třída samých baskeťáků, z nichž někteří pak basketbal hráli za Lokomotivu (Ota Černohorský, Václav Makovec, Julius Musílek, Zděněk Masojídek, Miroslav Chrastný, Petr Hodboď, Dierk Czastka a další - bylo jich 12).

A mne právě Dierk Czastka jednou pozval ať si jdu s nimi také zahrát a já jsem to zkusil, ačkoliv jsem do té doby vůbec nevěděl, co to košíková je, protože televize a ani internet tehdy nebyly a na základní škole jsme koše také neměli.

Kde jste na střední škole trénovali a hráli a s kým?

V prvním ročníku průmyslovky jsem jako začátečník spíš jen trénoval a se spolužáky si občas zahrál přebor školy (třída proti třídě), ale od druháku jsem již hrál za Lokomotivu (v klubu jsem tak již 63 let) za mladší dorostence pod trenérem Petrem Habadou. Ten mne naučil že nemáme hrát v oblečení, ve kterém jsme přišli a do kecek máme nosit silné ponožky :-).

Poznámka autora: Na dalších fotkách si všimněte, jak pan Mišejko, a i ostatní hráči, pokyn trenéra o silných ponožkách důsledně dodržovali :-).

Později nás převzal Václav Novák, který nás naučil neskutečně bojovat a hrát rychle dopředu drtivé protiútoky zakončené jednoduchým dvojtaktem čímž jsme většinu soupeřů poráželi. K tomu nám pomáhalo i tehdejší pravidlo, že se míč v autu nepodával rozhodčím, ale nejbližší hráč rychle skočil do autu a další dva spoluhráči již běželi dopředu pro přihrávku.

Díky tomu jsme např. ve starších dorostencích vyhráli krajský přebor a ani jsme nemuseli umět dobře střílet :-). To jsem již hrál s dalšími hráči mimo průmyslovku jako např. s Ulfem Czastkou, Vladimírem Steinhauserem, Ivo Masopustem, Antonínem Jelínkem a dalšími.

Trénovali jsme v tělocvičně na průmyslovce, která sice byla malá, ale fyzičku jsme v ní trénovat mohli. Běhali jsme, skákali přes lavičky a hodně jsme cvičili s medicinbalama, kterých bylo oproti basketbalovým míčům vždy dostatek.

Podlaha tělocvičny byla korková a místní školník pan Čermák ji ošetřoval napouštěním speciálního oleje tak dobře, že se pak na ní nedalo hrát. Školník byl také vyhlášený tím, že klidně uprostřed zápasu děčínského Áčka ve 2. lize přišel vybrat poplatek za pronájem tělocvičny :-).

Občas jsme také trénovali v tělocvičně hotelu Praha a když bylo dobré počasí, tak hodně i na antukovém hřišti na Lokomotivě. V „Pražáku“ a na „Lokotce“ jsme se v té době potkávali i s olympijským vítězem, boxerem Bohumilem Němečkem, který tam před olympiádou 1960 v Říme trénoval.

2. ročník průmyslovky na Lokomotivě a nácvik na spartakiádu mužů.

2. čtvrtina: Hraní za muže

Po skončení průmyslovky jste šel na vojnu a potom jste nastoupil do zaměstnání?

Po střední škole se nejprve chodilo pracovat na tzv. „umístěnku“ a já jsem se tak dostal do Prahy do podniku Elektrizace železnic. Oni mne hned poslali na montáže na Slovensko, kde mne ale bohužel srazil vlak, takže jsem se opět vrátil do Prahy do projekční kanceláře.

Po roce jsem se dostal na vysokou školu a studoval 5 let na pražském ČVUT elektrotechniku. Během studia jsem stále hrál za Lokomotivu, již ale za muže, první dva roky za béčko (Vladimír Steinhauser, Luboš Keller, Vítězslav Kořínek, Václav Bárta, Zdeněk Kašpar) a pak již za áčko. Po studiích jsem šel na roční vojnu do Litoměřic, ale stále hrál za Děčín.

Mimochodem, v té době se v klubu zrodila i moje přezdívka „Mišák“, psáno s měkkým písmenem „i“, protože je odvozena z mého příjmení.

Na 22. srpna 1968 byl naplánován zájezd týmu i s manželkami do Bielefeldu v západním Německu. Noc předtím ale na naše území vstoupila „spřátelená“ vojska, ale mi už měli zabalena zavazadla. Nakonec 6 odvážných hráčů vlakem odjelo a zbytek asi o týden později také. A zejména nás vysokoškoláky Němci hodně lákali, abychom tam zůstali, vrátili jsem se ale všichni.

Největším týmovým zážitkem z té doby byl postup Áčka do 2. ligy na konci sezóny 1969/70, kdy jsme doma i venku porazili Thermii Karlovy Vary o bod. Vzpomínám zejména na zápas u soupeře, kdy jsme 52 sekund před koncem vedli o bod a měli jsme míč. Po mém vyhození z autu většinou na vysokého spoluhráče Jardu Chaloupku ho soupeř ihned fauloval. V té době se ale po 4 týmových faulech neházely automaticky dvě šestky, ale faulovaný tým si mohl vybrat, zda bude házet jeden trestný hod nebo vhazovat ze strany, a právě vyhazování z autu jsme si vždy vybrali.

To se opakovalo čtrnáctkrát až to bylo rozhodčím „blbé“, tak najednou 4 sekundy před koncem pískli rozskok. A to jsem věděl, že je zle, protože za Karlovy Vary hráli bývalí reprezentanti bratři Tětivové, přičemž ten menší Jiří byl super střelec a v zápase snad dvacetkrát vystřelil a pouze jednou minul. Rozskok jsme sice vyhráli, ale míč se nějak dostal právě k Tětivovi, který i přes to, že byl zkušený matador se asi bál, že nestihne včas zakončit, tak zbrkle vystřelil již ze šestky a k překvapení všech nedal. Paradoxem je, že tenkrát se čas měřil ručně stopkami a domácí stolek by určitě „počkal“ na zakončení domácího týmu i více než 4 sekundy. To byl asi můj největší životní zážitek v zápasové koncovce.

Z té doby mám také úsměvnou vzpomínku na spoluhráče Vítězslava Kořínka, který byl neskutečně rychlý a vůbec všeobecně sportovně nadaný. Na atletickém stadiónu na Lokomotivě jsme se pohybovali o víkendu v civilu a místní atleti tam skákali o tyči. Ale hrozně málo, jen něco přes 2 metry. A Víťa je začal nahlas kritizovat, až jeden od nich k nám přišel a říká: „Když jsi tak chytrej, pojď nám to ukázat!“. Víťa mi podal svoje sako a v polobotkách a tesilkách vzal tyč a laťku s velkou rezervou přeskočil. Pak se přiznal, že skákal o tyči již na vojně :-)

B-tým Lokomotivy začátkem 60. let.

Po dvou sezónách ve 2. lize přišel postup do Českomoravské národní ligy a následně i do 1. ligy, a to pod Vaším vedením jako kapitána.

Tak já jsem byl kapitán týmu již i v předchozích letech. Ono to vzniklo asi tím, že když jsem studoval na vysoké škole, tak jsme šli navíc trénovat ven na Lokomotivu jen když jsem přijel do Děčína, jinak spoluhráči sami nešli.

Postupně se do Á-týmu vrátili naši odchovanci Josef Hrubý z Ústí nad Labem, Jiří Konečný a Jaroslav Chaloupka z Prahy a z jiných klubů přišly posily jako např. Miroslav Gottfried a František Polák z Ústí nad Labem a František Gall z Mostu, prostě se to tak nějak sešlo a dařilo se nám, takže jsme soutěžemi postupovali nahoru.

Před rokem se většina hráčů úspěšného týmu po 45 letech sešla na vzpomínkové akci: trenér Ivan Heteš, František Peleška, Milan Hrubý, Jaroslav Chaloupka, Jiří Konečný, František Gall, Vítězslav Kořínek, Josef Červený, Jiří Mišejko, Josef Kalina. Byla to moc hezká akce.

O rok později jsme z nejvyšší soutěže spadli, když v jednom zápase proti nám za Rudou Hvězdu Pardubice hrál i budoucí děčínský trenér Honza Skokan (dal nám 22 bodů), o kterém jsme i uvažovali, že by k nám mohl přestoupit, bohužel z toho nějak sešlo.

Trochu náplast pro klub po našem sestupu bylo 3. místo mladších dorostenců v přeboru ČSSR v Kostelci nad Černými Lesy (1975), kdy jsem spolu se Slavomírem Bednářem (trenér béčka dorostu) pomáhal Miloslavu Hlaváčkovi koučovat při zápasech. Byl to v podstatě můj první kontakt s trénováním a s mládeží, na který mám krásné vzpomínky.

Nastoupili jsme např. proti Spartě Praha a oni na nás uplatňovali jakýsi zónový press, který jsme neznali, kdy si stoupli doprostřed hřiště do houfu a po našem výhozu se k naším hráčům rozběhli. Naši kluci si s tím vůbec nevěděli rady a okamžitě jsme prohrávali o 15 bodů. Při našem timeoutu jsme hráčům vysvětlili, jak tuto obranu překonat a za chvíli jsme vedli my, a nakonec i vyhráli. Po zápase za námi pak přišel sparťanský trenér, že to jim, jako středisku vrcholového sportu, nemůžeme dělat, že jim jde o živobytí :-).

Po ligové sezóně 1974/75 jsem ve věku 33 let jako aktivní hráč u Á-týmu skončil a začal jsem se věnovat trénování Béčka a později hlavně mládeže a dvakrát jsem si také „odskočil“ (byl povolán) k vedení Áčka. Občas jsem hrál i za B-tým, později již ale jen rekreačně až do svých 65ti let, kdy mi košíkovou lékaři po operaci kyčle definitivně zakázali. Stále se však aktivně věnuji tenisu, kdy si občas pinknu na kurtech čtyřhru s kamarády Chrastným, Peleškou a Jaborem.

Ligový tým ze sezóny 1974/75.

3. čtvrtina: Trénování mužů

Jaké byly vlastně Vaše trenérské začátky?

V roce 1976 jsem si udělal trenérskou licenci 3. třídy (donedávna by to byla licence C) a o 2 roky později 2. třídy (donedávna licence B). Moje licence má dnes (jistě pochopitelné označení :-) ) „TVB TB-I TB-II TB-III“ :-).

V krajském přeboru jsem v podstatě jako hrající trenér trénoval děčínské Béčko (např. Jaroslav Černý, Josefové Dušička a Olšanský, Miroslav Chrastný, Petr Hlaváček, Jan Hůla, Ladislav Valenta, Vítězslav Zika).

Na podzim 1985 jsme s Béčkem trénovali již v nové Maroldovce a najednou se ve dveřích objevily nové posily Áčka z Pardubic Kurka a Rous. A já jim říkám „Máte věci? Tak si pojďte zahrát.“. A tak jsem potrénoval i s budoucími slavnými hráči Á-týmu.

V únoru 1990 jste byl uprostřed soutěže povolán k Á-týmu, který hrál Národní ligu, ale měl neuspokojivé výsledky.

Já jsem vždycky, když bylo potřeba, když to někde hořelo, byl po ruce, abych zaskočil. V týmu jsem ale měl několik svých kluků z dorostu (Aleše Báru, Radovana Švarce, svého syna), proto jsem zaskočil rád. Ačkoliv jsem neměl s týmem žádné velké ambice, tak jsme cíl do 5. místa a tím i postup do nově vznikající I. Národní ligy splnili.

Rozhovor s trenérem Jiřím Mišejkem v denním tisku po převzetí Áčka v únoru 1990.

Můj hlavní zájem byl, aby herní prostor dostávali i mladí hráči. Dával jsem jim opravdu hodně příležitostí, resp. vždy jsem se snažil, aby tam byl k těm zkušeným alespoň jeden mladý. A dokud to fungovalo, a to i herně, tak mne to uspokojovalo. Bohužel v týmu nebyly dobré vztahy, starším hráčům se moc nelíbilo, že mladí kluci hodně hrají, tak jsem u týmu zůstal jen do poloviny následující sezóny a vrátil jsem se k trénování a hraní za Béčko.

A o 2 roky později jste se opět k Áčku vrátil, tentokrát však na celé dvě sezóny.

V sezóně 1992/93 v Národní lize jsme hráli dobře, a nakonec jsme skončili po základní části soutěže na 3. místě. A měli jsme štěstí, že díky rozdělení republiky v prosinci 1992 se již nadstavbová část nehrála a prvních pět týmů automaticky postoupilo do nejvyšší soutěže.

Následující sezóna v nejvyšší soutěži se nám ale vůbec nevyvedla a po základní části jsme byli poslední a hráli tak play-out kdy jsme se nakonec zachránili památnou střelou Vládi Rašky v poslední vteřině zápasu v Olomouci.

Z autu rozehrál Pepa Kurka, můj syn Jirka Mišejko ml. jako rozehrávač předribloval celé hřiště, mohl zakončovat, ale ještě akci vylepšil přihrávkou na volného Láďu Rašku, který skóroval.

V Áčku jsem se opět potkal se svými bývalými svěřenci z dorostu Honzou Vilikusem, mým synem a Alešem Bárou a v týmu byli i další mladí hráči Pavel Randýsek, Pavel Procházka a Radek Rozsypal, takže se mi s týmem dobře pracovalo.

Z té doby si vzpomínám na Pavla Volfa, hrozně velkého a šikovného pivota, který jednou při zápase na naší šestce získal balon a rychle předribloval celé hřiště a dal koš, aniž by mu dva rychlí rozehrávači soupeře stačili. Já mu povídám: „Ty, Pavle, proč takhle nehraješ jindy?“ a on mi odpověděl, že ho hrozně bolí nohy. A pak jsem zjistil, že má velké problémy s koleny a chodidly a všechna mistrovská utkání tak musel odehrát pod prášky.

Áčko BK SČE Děčín v sezóně 1993/94 pod vedením trenéra Jiřího Mišejka. Horní řada zleva: Aleš Bára, Vladislav Raška, Pavel Volf, Radek Rozsypal, Martin Michálek, Ladislav Rous, Roman Schneider, trenér Jiří Mišejko st., spodní řada zleva: Jan Vilikus, Pavel Raška, Jiří Mišejko ml., Petr Řihák, Pavel Randýsek, Petr Král, Josef Kurka, Pavel Procházka.

Jak se v Áčku vedlo Vašemu synovi, který zde hrál na postu rozehrávače?

Já si myslím, že byl jeden z posledních těch mladých v Děčíně, kteří na to měli hlavu. Přestože na tom nebyl úplně nejlépe fyzicky, snažili se ho získat jako chytrého hráče jiné týmy např. Slavia VŠ Praha, ale já jsme ho i kvůli škole z Děčína nepustil. Syn měl navíc výhodu, že měl na chalupě koš a díky tomu se z něj stal výborný střelec a tím pádem se mu dobře najíždělo. On nebyl moc rychlý, ale najížděl jenom do leva, protože každý bránil víc pravou ruku a když najel, tak (na rozdíl od některých současných „najížděčů“) věděl co s míčem, věděl, kdy vystřelit, kdy přihrát spoluhráči a kdy pokračovat až do koše.

V jednom rozhovoru s bývalým hráčem se objevilo, že jsme ten rozhodující zápas v Olomouci prodali. Co vy na to?

Také jsme o tom slyšel, ale nic o tom nevím a myslím, že ani hráči nic takového nevěděli, jinak bychom v Olomouci přece nevyhráli :-). Nicméně o prodávání zápasů jsem párkrát slyšel a z pozice hráče i trenéra to i zažil. Např. se používal pojem „kufriková zóna“ kdy slovenský tým přijel někam se dvěma kufříky a domácí hráli celý zápas jenom zónu.

Pamatuji si např., že na Východním nádraží jsme hráli s favorizovaným Svitem. Mne jako kapitána si zavolali do jejich šatny a ukázali na dvě velké tašky abych si je vzal. Já jsem odmítl, do poločasu jsme vedli, ale pak jsem musel nutně ze zápasu odejít a večer jsem se dozvěděl, že se nám nakonec „povedlo“ prohrát. Později jsem zjistil, že v tašce byly jen ponožky a rozcvičováky a „bafíky“ dohodnuté soustředění u soupeře.

Jinak první zkušenost s pouštěním zápasu mám z doby, kdy v krajském přeboru hrálo Áčko i Béčko a o víkendu přijela zachraňující se Česká Lípa. V sobotu prohrála s Áčkem a v neděli měli hrát s mladým béčkem. Ale už nechtěli přijet, protože věděli, že také prohrají. My jsme jim ale říkali, co blbnou, nám již o nic nejde a necháme je tedy vyhrát. Nakonec tedy přijeli, ale byla to fakt dřina, museli jsme si snad dávat vlastní koše. V poločase se na utkání objevili dva šéfové severočeského basketu a říkali jsme, že z toho bude průšvih. Nakonec jsme ale nějak tím, že jsme jim občas nahráli a tak, prohráli. Nic nám neslíbili, ale od té doby několik let, když jsme přijeli k nim na turnaj, tak ať jsme byli první nebo šestí, tak byla vždy cena pro vítěze a druhá pro Děčín. Tak dobře si to českolípáci pamatovali.

V druhém případě jsem byl již trenér a přijely Litoměřice a potřebovaly vyhrát. Hrozně jsem se styděl, a to tak, že bych nejraději chodil kanály, ale musel jsem splnit „befél“ ze shora. No, dělal jsem, co jsem mohl. Když např. některý náš hráč dal koš nebo dva, okamžitě jsem ho střídal. Přesto jsme stále vedli, protože soupeř střílel z dálky a nedával a naši hráči hráli stále naplno, protože o ničem nevěděli. Pár minut před koncem jsem si vzal timeout a dvěma nejzkušenějším hráčům jsem prozradil, že máme prohrát. A od té doby ti dva hráči přihrávali tak, aby to spoluhráč nemohl chytnout. Ale pořád bylo utkání vyrovnané, to byly nervy! 20 sekund do konce jsme konečně prohrávali o bod, přejdeme půlku a náš hráč, který měl míč, se postavil bokem na šestce a do konce utkání jenom dribloval :-).

4. čtvrtina: Trénování mládeže

Jak jste se k trénování mládeže dostal?

V začátku mé trenérské kariéry jsem vedle trénování Béčka cvičil i děti mých kolegů z práce a známých v tělocvičně ČEZu. Nebyl to ale žádný basketbalový trénink, spíše pohybové hry pro ty nejmenší děti včetně mého čtyřletého syna. Dětem i jejich rodičům se to moc líbilo, věhlas mého „tréninku“ se rozkřikl a najednou jsem tam měl nabito. Ze začátku mi pomáhali i rodiče, kteří ale postupně „odpadávali“ až jsem na vše byl sám, což již nebylo zvládnutelné.

Rozhodl jsem se tedy tato živelná cvičení nahradit něčím organizovaným v tělocvičně na Máchovce. Hned napoprvé tam přišlo opět hodně dětí, ale i díky pomoci od kolegů z práce (např. Miroslava Noska) a kamarádů jsme to zvládali. Stále se nedalo mluvit o košíkové, ale snažil jsem děti naučit, aby si věděli rady s míčem a uměli se s ním pohybovat. Koše tedy např. nahradila žíněnka, na kterou děti pokládali volejbalový míč a hrozně se jim to líbilo.

O mé činnosti se dozvěděl klub a domluvili jsme se, že povedu basketbalovou přípravku na Východním nádraží, kde byli starší děti, které již basketbal trochu uměli. K nim jsem přičlenil šikovné děti z mé skupiny včetně mého syna a začali jsme pomalu trénovat basketbal a hrát i první nesoutěžní zápasy.

Pamatuji si na první zápas naší přípravky s Litoměřicemi, kdy bylo hlediště Východního nádraží nabité rodiči a byla úžasná atmosféra. Nikdy jsem už pak neviděl takové nadšení dětí, které měli poprvé opravdové dresy a poprvé se dostali na palubovku.

Po roce byla moje skupina (kluci 9-10 let) přihlášena do žákovské soutěže a hráli jsme již opravdový basketbal. A tak vznikli „Mišejkovci“, kteří byli úspěšní v žácích a zejména pak v mladším a starším dorostu, a já jsem se trénování mládeže jako dobrovolný věnoval na plný úvazek.

Minižáci na Východním nádraží. Trenéři Jiří Mišejko st. a Josef Brůža. S číslem 4 Jiří Mišejko ml.

S kým jste Mišejkovce trénoval, kdo Vám pomáhal?

S kluky ročníku 1970 až 1972 mi od žákovské kategorie pomáhali Ladislav Bárta st. (v týmu měl dva syny dvojčata Ladislava a Václava) a při letních a zimních soustředěních můj bývalý spoluhráč, tehdy učitel, Jiří Konečný, a dcera Petra. V podstatě od roku 1983 jsme s kluky trávili každý den, v týdnu na trénincích, o víkendu na zápasech a turnajích a o prázdninách na soustředěních, v létě někde u vody nebo naopak v zimě na lyžích. Z kluků se postupně stala taková parta, skoro by se dalo říct rodina, která trávila spolu každý volný čas (chodili spolu např. do kina) a i díky tomuto kolektivu měli pak kluci v basketbalu vynikající výsledky.

Řekl bych, že kluci se k sobě i nějak sešli, padli si charakterově „do noty“. Chovali se např. k sobě nezvykle slušně, zpočátku, kdyby to šlo, tak by si snad i vykali :-). Po dvou, třech letech spolu to byla parta jako řemen!

Mišejkovci v počátečních letech (asi 1982) a pozdější (1987) článek o nich z propagační klubové vývěsky.

Jak často a kam jste jezdili na soustředění?

Myslím si, že právě soustředění nás nejvíce stmelovala. V létě jsme jezdili převážně vlakem na různá místa. Poprvé do Modré u Pezinoku u Bratislavy, potom do Bělé u Děčína, Jiříkova u Rumburka (přesun na místo jsme dvakrát absolvovali na kolech), Kraslic, Varnsdorfu, sjížděli jsme Otavu na kánoích a raftech, v zimě jsme obvykle týden lyžovali na Šumavě na Lipně, v Mariánské u Božího daru (Krušné hory), ve Vrchlabí (Krkonoše) a v Tanvaldu, kde jsme měli k dispozici i školní tělocvičnu a mohli jsme tak i v zimě na soustředění trénovat basketbal. Prostě jsme každé volno, každé prázdniny, každou soutěžní přestávku, využívali k nějaké pohybové akci, zejména k „honění fyzičky“.

Když jsem se při organizování soustředění v Kraslicích ptal místních, zda je tam možnost dobré fyzičky, tak mi řekli: „U nás? Tady i na záchod běžíte do kopce.“ :-)

První soustředění Mišejkovců (Modrá u Pezinoku 1983 a Kraslice 1985)

Jaké soutěže jste hráli a s jakým úspěchem?

Hráli jsme pod hlavičkou „Lokomotivy ODPM Děčín basketbal“ (okresní dům pionýrů a mládeže). První větší úspěch bylo vítězství v krajském přeboru žáků v sezóně 1985/86 kdy jsme skončili před tradičním soupeřem Slavií VŠST Liberec. Mohli jsme se tak zúčastnit kvalifikace o postup do ligy mladšího dorostu, ve které jsme však neuspěli, když jsme prohráli se Slavojem Litoměřice. Neúspěch jsme však odčinili 4. místem na Mistrovství ČSR žáků v Rychnově nad Kněžnou.

Krajský přebor žáků a Mistrovství ČSR v sezóně 1985/86.

V týmové kronice, kterou vedla Vaše dcera Petra, se píše, že na Vaší prohře s Litoměřicemi se podepsali hlavně rozhodčí, v zápise po utkání prý bylo uvedeno, že jste rozhodčímu řekl, že je idiot?

Tak v kronice je také uvedeno, že jsem spíš řekl „Takového idiota jsem už dlouho neviděl.“, ale proč to si již dnes nepamatuji. Ale výhrady k rozhodčím jsem občas měl, ale vždy až po zápase, během moc ne. Já jsem s některými rozhodčími měl hlavně problém v tom, že, mně nejvíce vadilo, když jsme ty děti něco učili, ale rozhodčí pak pískali tak špatně (někdo to dělal i schválně, někdo prostě pískat neuměl), že pak za mnou ti malí kluci přišli a ptali se, co udělali špatně.

Právě z Litoměřic si z jiného zápasu pamatuji místního rozhodčího, který byl takový syčák, že hrály domácí holky s pražandami a v poločase, kdy Litoměřice výrazně prohrávaly, ten rozhodčí za mnou přišel a říká „Vsaď se, že ty pražandy nepřejdou půlku. Chceš to vidět?“ A taky, že jo, tuhle písknul kroky, tuhle přešlap z autu a opravdu, utkání hosté prohráli.

O rok později se vám kvalifikace již vyvedla a postoupili jste do dorostenecké ligy mladšího dorostu.

Na tuto sezónu mám jeden nepříjemný zážitek kdy hned v prvním domácím utkání s našim tradičním rivalem a na druhou stranu velkým sportovním kamarádem Slavií VŠST Liberec jsme v registračních průkazech neměli vylepené známky, což se napravilo, ale utkání začalo s 37minutovým zpožděním. Vyhráli jsme výrazně, ale po utkání podal trenér soupeře, který byl také můj kamarád, protest proti zpožděnému začátku a řídící orgán rozhodl o kontumaci utkání.

Nicméně 4. místem v základní skupině ligy jsme si vybojovali účast ve finálových turnajích dorostenecké ligy, kdy jsme skončili celkově druzí a vybojovali si tak postup na přebor mladšího dorostu v Ostravě v květnu 1988. Turnaj nás však nezastihl v nejlepší formě, a i díky výškové převaze soupeře jsme nakonec skončili šestí, poslední.

Ještě předtím jsme však absolvovali v Děčíně kvalifikaci o ligu staršího dorostu, kterou jsme i díky domácímu prostředí vyhráli.

Došlo tak k zajímavé situaci. V neděli po naší sobotní kvalifikaci i naše Áčko vybojovalo doma s Baníkem Ostrava postup do Národní ligy. Děčín tak v nadcházející sezóně 1988/89 hrál všechny 3 nejvyšší soutěže: mladší a starší dorostence a muže.

Kvalifikace o ligu staršího dorostu v duben 1988 v Děčíně.

K Tomáši Chaloupkovi mám jednu historku. On s námi hrál dlouho, ale nedával moc bodů. Jeho táta, výborný pivot, můj bývalý spoluhráč, měl naopak osobní rekord 64 bodů za zápas. Tak se kluci jednou domluvili a všechno, ale úplně všechno, hráli na Tomáše, takže v zápase pak překonal o 1-2 body svého slavného otce.

A jak se Vašim klukům dařilo v lize staršího dorostu?

Na to, že jsme byli ve skupině nejmladší, velmi dobře, prohráli jsme jen jedno utkání a postoupili do finálových turnajů. Tam nás ale bohužel zužovala zranění a nemoci klíčových hráčů, takže jsme skončili poslední.

V tomto ročníku si vzpomínám na jednoho tatínka soupeřova hráče, který chtěl, aby jeho syn byl vyšší. Tak ho prý každý večer na čtvrthodiny vyvěsil a nesměl si na nohy již stoupnout, tak ho odnesl do postele :-), že prý se mu zvětší mezikloubní mezery. Samozřejmě, že v tom věku to byla blbost hraničící s poškozováním zdraví. A je zajímavé, že ten hráč pak právě kvůli kolenům musel přestat hrát.

A to byla naše poslední soutěžní akce, kterou se symbolicky i reálně uzavřela kronika Mišejkovců. Kluci přešli z dorostu do mužů, někteří do Áčka (Aleš Bára, Radova Švarc, Jan Vilikus, můj syn), někteří do Béčka, které jsem pak trénoval a někteří basketbal kvůli škole nebo práci zanechali.

Ale úplně poslední naší společnou týmovou akcí (i když se jí nezúčastnili všichni moji hráči) byl zájezd s funkcionáři klubu a jejich manželkami do Belgie v září 1989.

Horní řada zleva: paní Czastková, Ulf Czastka, Jiří Mišejko st., Kamil Potoček, Ladislav Bárta ml., Radovan Švarc, Petr Volovecký, Aleš Bára, Jiří Mišejko ml., Miroslav Nosek, Václav Bárta, prostřední řada zleva: v předklonu Ladislav Bárta st., Jaroslav Horáček st., Jaroslav Špůr, manželka řidiče, řidič autobusu, spodní řada zleva: belgický průvodce, Radovan Opočenský, Dierk Czastka, paní Czastková, Tomáš Chaloupka, Václav Bárta, Vlastimil Kuncl, dcera Jiřího Mišejka st. Petra.

Po Mišejkovcích jste se vrátil k trénování Béčka a na půl roku (únor 1990) resp. 2 roky (1992/1994) jste si odskočil k Áčku, ale pak jste se na 20 let z basketbalového prostředí vytratil, proč?

V té době jsem byl docela dost vytížen v práci (dělal jsem šéfa IT v SČE a měl jsem na starosti i restrukturalizaci společnosti), jezdil jsem hodně do zahraničí apod., takže jsem na pravidelné trénování neměl vůbec čas. Ale na zápas děčínského týmu, když jsem mohl, tak jsem přišel.

Od roku 2012 Vás „registrují informační zdroje“ opět jako trenéra mládeže.

Zpočátku jsem pomáhal Láďovi Bártovi s přípravkou chlapců a děvčat, později jsme se věnovali minižákům U11, kteří již hráli soutěžní zápasy. Důvodem mého návratu k přípravce byly, jak to, tak u rodičů a prarodičů bývá, vnoučata. Bohužel vnuka basketbal přestal po nějaké době bavit a začal hrát tenis a vnučka se s rodiči odstěhovala z Děčína.

Přípravka chlapců a dívek v lednu 2013 v tréninkovém zápase v Maroldovce.

Já jsem však pokračoval a v sezóně 2014/15 jsem s výborným ročníkem 2004 zaznamenal další svůj úspěch u mládeže, když jsme, i přes v sezóně ne moc přesvědčivě výkony, nakonec v kvalifikaci na Slunetě favorizované domácí porazili a vybojovali jsme si tak účast na Národním finále U11 v Ostravě. Jeli jsme tam jako outsider, ale kluci zahráli skvěle, a nakonec obsadili výborné 4. místo.

Máte na tu Ostravu nějakou pěknou vzpomínku?

No já mám vzpomínku, že mi při cestě do Ostravy ukradli ve vlaku šrajtofli :-), takže jsem první den strávil řešením tohoto problému. Ale z těch kladných bych spíše z pohledu našich kluků zmínil jejich odvoz z nádraží na hotel limuzínou, bydlení v luxusním hotelu, chození do haly přes Stodolní ulici apod. Hlavně to ale byla hezky organizovaná akce završená naším sportovním úspěchem, kdy byly z naší strany viděny pěkné basketbalové momenty. A největší radost jsem měl, když kluci v zápase poprvé předvedli něco, co jsme se teprve naučili na tréninku.

Tým U11 po kvalifikaci, na Národním finále v Ostravě a jeho ocenění při zápase Áčka (vše duben 2015).

A po Ostravě jste s týmem pracoval dál v dalších kategoriích?

Tým jsem předal jinému trenérovi a stále jsem se věnoval nejmladším minižákům U11. To mne trošičku mrzelo, protože jsem chtěl jít s kluky dále, ale to se nedalo nic dělat, takové bylo rozhodnutí klubu.

S dalšími ročníky jsem již jako hlavní trenér takový úspěch neměl, ale v nedávné době jsem jako asistent byl u několika postupů minižáků na vrcholné turnaje sezóny.

Na začátku letošního roku jsem převzal tým, s kterým budeme v nadcházející sezóně hrát nadregionální ligu starších žáků. Pomáhat mi ale bude i můj syn Jiří Mišejko ml., který již také má trenérskou licenci.

Týmová fotografie týmu U11 trenéra Jakuba Houšky (zcela vpravo) ze sezóny 2017/18. Jiří Mišejko st. za hráči vlevo, vpravo od něj vnuk Matěj, uprostřed syn Jiří Mišejko ml.

Kromě běžné trenérské činnosti během soutěžní sezóny pořádáte i prázdninové kempy. Jak dlouho je děláte?

Tak 5 let. První se uskutečnil v srpnu po té Ostravě a byl třítýdenní, protože byl, i pravděpodobně na vlně toho našeho úspěchu, o něj velký zájem a musel jsem všechny hráče od 4 do 12 let uspokojit. Snažil jsem se, aby kemp nebyl jednostranně basketbalový, proto jsme kromě haly chodili fyzičku nabírat na Kvádrberg či na atletický ovál na Lokomotivu, provozovali jsme další míčové sporty, zejména fotbal, několikrát navštívili i tenisové kurty či plavečák apod. I v dalších letech byl o tuto aktivitu stále velký zájem, ale kempy jsem již pořádal kratší, jednotýdenní.

Z prázdninového kempu v srpnu 2015.

A předposlední otázka, jaké máte cíle do dalších let trenérské práce, kterých doufejme bude ještě mnoho?

V současné době mám dvě motivace, proč ještě tuto práci dělat.

Stále myslím na to, že bych chtěl basketbal naučit svého vnuka, který se k němu před několika lety opět vrátil a kterého budu mít v příští sezóně možnost se svým synem občas trénovat a bude pode mnou i částečně hrát. Chci, aby se zlepšil hlavně technicky a pohybově, protože vidím, že za poslední rok udělal velký pokrok, např. zhubnul a hodné zlepšil svoji střelbu. Vidím v něm velký potenciál, protože je, myslím po svém tátovi, basketbalově chytrý a určitě nebude vzrůstem malý. Na druhou stranu je málo průbojný, a to se budu snažit změnit.

Druhá moje motivace je, že (a to se mi snad již téměř povedlo) zapojit do trénování i mého syna. Já bych chtěl, aby on trénoval se stejnou intenzitou jako já v jeho věku, protože zkušeností a technických znalostí jako hráč má hodně. A má i několik let pedagogického vzdělání v tělesné výchově, takže některé věci, týkající se např. atletické přípravy, umí lépe jak já.

A opravdu poslední otázka. Jak byste zhodnotil Váš basketbalový život?

Já mám dobrý pocit z toho kolektivu, zpočátku z té party z průmyslovky z Letné, to bylo úplně super a potom z těch mladých kluků, které jsem trénoval, Mišejkovců, to jsem měl taky hodně dobrý pocit z práce, kterou jsem dělal.

Děkuji mnohokrát za rozhovor a přeji hodně zdraví do dalších let!